3. Do krve duše

Ze sbírky „Nauká“

Rasa Ravi, 2011

Pane!
Ať má pošetilost plavat za Tvým člunem
Tě nenaplní hanbou za mne!

Ó, žraloci Nauky,
mé orgány rozkoše ve svých čelistích drťte –
překážejí mi toužit po Tobě,
mou hlavu jako ořech louskejte –
překáží mi myslet na Tebe,
můj trup na malé kousky trhejte –
překáží mi sedět zpříma.

Nakrmte se mými údy –
překážejí mi v plavání;
v plavání za malým člunem,
za obzor, za viditelno,
za malovaný obraz světa,
kde slunce všeho-co-jest,
venku,
navždy zapadá,
kde slunce Svědomí,
v nitru,
navždy vychází.

Mohu-li být,
Pane,
prosím,
malou bublinou,
pěnou života,
jež Tvůj člun Cestou
v oceánu oddanosti doprovodí!

Med pokory mě ať k člunu připevní
a ať mocné výry špíny duše mé
od člunu odrazit mě nemají dost síly!
Nechť se vyperou v léku vody nebytí!

Dovol mi,
Pane,
být Ti u kotníku,
objímat Tě pevným sepětím uctívání,
vidět aspoň ze své výšky a přízemnosti
jak se bahnem lidí brodíš,
jak zahrady po Tvých stopách kvetou
a jak kameny mezi živé vracíš.

Kéž bych mohl být špínou pod Tvým nehtem,
pod nehtem palce v posvátném chrámu Tvé nohy,
špínou, která se zachytila Cestou,
špínou, která Tě na Tvých cestách doprovází.

Ať Tvé stopy nevychladnou,
zanechávaje za sebou chrámy!
Nechť ty chrámy nevychladnou!

Kde oltář končí –
modlitbou do krve duše.