Zpívání a intonace v řeči

Výběr prací studentů Ágamické školy
Ágamickou školu vedl Rasa Ravi

Úkol z 24. 5. 1999

Člověk má tendenci intonovat nebo zpívat například při veřejném předčítání něčeho, ale i v běžném hovoru.

Domnívám se, že speciálně u předčítání, funguje „zpívání“ jako jakási berlička, o kterou se opírá předčítající, protože si není jistý sám sebou, a proto používá intonaci jako metodu obecně přijímaných projevů při řeči. Například komunistický pohlavár, který se ze sjezdové tribuny snaží přečíst text něčeho, co mu předepsali jiní lidé, je docela legrační, protože obvykle používá neutrální způsob dítěte z druhé třídy, a dává důraz na intonaci tzv. naučenou.

Naproti tomu člověk, který předčítá na pohřbu proslov na rozloučenou, používá způsob dramatický a citově velmi zainteresovaný.

Herec se bude snažit kopírovat předpokládanou intonaci té které divadelní postavy, aby té postavě dodal důvěryhodnosti.

Při čtení zpráv v televizi se hlasatelka nejen bude tvářit nezúčastněně, ale svojí intonací se bude snažit dát najevo svoji neutralitu a nezaujatost, protože chce diváka přesvědčit, že se zprávami, které čte, nemá nic společného.

Všichni předčitatelé se snaží pomocí intonace vzbudit v poslouchajícím nějaké pocity, respektive používají intonaci (pravděpodobně nezáměrně) jako podpůrný nepřímý argument, který má pomoci přesvědčit posluchače o pravdivosti projevu.

Totéž vlastně platí i v běžné komunikaci pomocí řeči. Intonací a různě voleným důrazem se snažíme soustavně vyvolávat dojem věrohodnosti toho, co říkáme (nezávisle na skutečné pravdivosti toho, co říkáme).

Můžeme intonovat (zpívat) vědomě, například když někoho napodobujeme, či hrajeme divadlo (nebo taky divadélko), ale většinou intonujeme nevědomě, a to při zcela běžném rozhovoru s kýmkoliv. Ona totiž intonace je součást projevu stejně tak důležitá, jako je samotné slovo. Slovo sice vyjádří nějaký význam, náboj či náplň, ale intonace dodá slovu důraz, intonace může na pozadí obyčejných slov varovat, nebo může naopak na pozadí výhružek tyto výhružky zmírnit apod. Posluchač v každém případě ať už vědomě nebo nevědomě intonaci slyší a uvnitř analyzuje.

Napadá mě, že mohu použít dokonce samotnou intonaci (tj. beze slov) k vyjádření nejrůznějších pocitů a stavů, které chci sdělit někomu jinému.

Intonace se tak stává docela samostatnou kapitolou komunikace (mimoslovní) mezi lidmi.

*

Nejspíše to všichni znáte: máte vystoupit před celou třídou ve škole, nebo v podniku a něco přečíst. Mnohým se stává, že se zadrhávají, zklame je hlas, čtou špatně a dopouštějí se chyb i v intonaci – tedy nedokáží zdůraznit to, co má být čteno jinak, než ostatní text apod. Stává se to amatérům, těm, kdo na podobné situace nejsou připraveni a vycvičeni.

Proč však k těmto jevům dochází? Proč někomu, kdo je jinak úplně suverénní, najednou přeskočí hlas, často se přeříkává, či se zakoktá? Myslím, že je to např. i tím, že jedinec je vydělen ze skupiny, do které patří a postaven do pro něho nepřirozené role; tedy ocitne se sám proti celé skupině. Skupina představuje celek a on sám nyní také – další celek – nemůže se opřít o vědomí skupiny (které je mu za běžných okolností blízké a vlastní). Profesionální řečník, ve škole např. učitel, vyzve žáka, aby celé třídě přečetl určený text. Právě toto vytržení ze známé zkušenosti celé třídy jako skupiny, která poslouchá a přijímá jako autoritu učitele, a postaví ho do pozice učitele – má zaujmout své spolužáky. Ale na to musí překročit hranici ze skupiny, jako kolektivního vědomí do individuality: je sám proti celé třídě, která ho poslouchá. Jistotu nenachází u spolužáků jako dříve, ale musí ji objevit v sobě.

Situace ho ale znejistí a on se červená, přeříkává se… Jinými slovy je to reakce na novou zkušenost, kdy neví, jak má správně reagovat. Pokud sedí v lavici a je součástí skupiny (třídy), skrývá se za ostatní a nyní je proti nim odkrytý a sám, nemá se kam a za koho schovat. Učitel mu třeba nepomůže, a to celou jeho situaci ještě zhorší.

Náraz vědomí celého kolektivu proti vědomí jedince ho samozřejmě znevýhodní. Může si dokonce uvědomit, že kdyby správně mluvil, ovládal svůj hlas…, mohl by mít na celý kolektiv větší vliv než

jako on, coby součást kolektivu. Ale přistupuje k tomu také uvědomění odpovědnosti za slova, věty a gesta, či různé výrazové prostředky – zvýšení či pozvednutí hlasu atd. Kdyby něco řekl nebo udělal špatně, zesměšní se v očích celé skupiny a tím klesne jeho určité zařazení ve skupině. Toto vše – tedy i odpovědnost – doléhá na osamoceného jedince. On sám musí vyvážit sílu a vědomí celé skupiny a přesně vědět, kdy použít jaký prostředek, kdy použít gest, kdy ztišit či zvýšit hlas, kdy vykřiknout.

Tím může zaujmout celou skupinu natolik, že on je tím, kdo určuje napětí či uvolnění, vytváří atmosféru a řídí, vede vlastně celou skupinu. (To ale takhle zvládá pouze profesionální řečník a ne amatér, který nechce vyčnívat a je mu dobře v davu.)

*

Řekl bych, že se s tím zpíváním člověk nesetká při uvolněném rozhovoru, ale jenom když člověk mluví před více lidmi nebo před nějakou autoritou nebo když mu hodně záleží na projevu. Vysvětluji si to tím, že při normální mluvě člověk ani nevnímá spoustu aspektů (komunikačních kanálů) své řeči, takže si nevšímá toho, že na konci věty intonace (nebo melodie) klesá. Když mu na projevu záleží, jako třeba v příkladech, které jsem už uvedl, snaží se víc kontrolovat, aby zapůsobil co nejlépe. Každý ví, jak je někdy obtížné formulovat myšlenky při oficiálních příležitostech, člověk se nemůže pořádně „vymáčknout“ a opakuje se a je mu trapně z těch parazitních slůvek, co se mu neustále derou ven z pusy (spíš si toho více všímá).

No ale k té melodii: Jak člověk začne více sledovat své komunikační kanály a nemá je zmáklé v přirozeném stavu, zdá se mu, že když bude klesat melodií dolů, bude zároveň klesat i pozornost posluchače a zdá se mu, že pokles melodie vyjadřuje něco jako jeho únavu nebo otrávenost, z toho že něco tomu dotyčnému musí něco povídat. A tak to radši „opraví“.