Všechno, něco a nic

Výběr prací studentů Ágamické školy
Ágamickou školu vedl Rasa Ravi

Úkol z 24. 10. 1998

V přirozenosti člověka je zkoumat svět, v kterém žije a hledat příčinu toho všeho. Lidstvo už za svůj vývoj pokročilo v chápání světa a zdá se, že zde stojí proti sobě dva zdánlivě odlišné pohledy na svět, a to duchovní a materiálně vědecký. Duchovní pohled klade důraz na to, že vše, co je, je projev Boha, že není nic mimo něj. Smysl života je pak poznat toto všechno jako jedinou skutečnost a odevzdat se do rukou této skutečnosti. Věda nám říká, že svět je jen projevem sil, jejichž podstatu zkoumá a zároveň odmítá přijmout hypotézu vyššího inteligentního principu, jehož projevem by byl svět.

V dnešní době vidím, že se tyto zdánlivě protikladné pohledy začínají kladně ovlivňovat. Zdánlivě „antiduchovní“ věda nám např. pomohla přiblížit skutečnost toho, jak nepatrnou část světa vnímáme smysly. Možná by mohla vyvstat otázka, zda je možné očekávat, že bude někdy poznán celý svět, vše, co existuje. Věda hledá svou jednotnou teorii všeho a duchovní nauky volí cestu introvertního zkoumání nitra člověka. Když vyjdeme z předpokladu, že vše, co vstoupilo v existenci, v bytí, je obsahem pojmu všechno, tak možná vyvstane pochybnost o tom, zda můžeme vůbec svým myšlením a chápáním někdy celý svět či všechno pochopit. Všechno si totiž většinou představíme jako něco konečného, absolutního. Má snad svět absolutní hranici jako celek?

Již bylo řečeno, že jsme bytosti vnímající svět smysly, jež jsou omezené. Přesto se shodneme, že náš vjem světa je nepoznatelně komplexnější než vjem zvířete. Může platit, že existují neporovnatelně vyspělejší formy bytostí, jejichž „chápání“ světa je stejnou měrou komplexnější než naše lidské. Všechno je tedy cíl, k němuž směřuje celá evoluce bytostí. Je-li všechno určitou náplní světa, jakousi kladnou potencí, pak možná vyvstane otázka, zda má i svůj opak jako „nic“, čili nepřítomnost něčeho jsoucího. Nic je pak negace všeho či prázdnota.

Pojmovou myslí dáváme této prázdnotě vždy nějaký obsah, a tak ji nemůžeme správně pochopit. Duchovní nauky nás poučují, že tato prázdnota je podkladem celého světa jako semeno, z kterého vše vyrůstá, jako prostor pro všechen projev, jako vědomí všeho, co je.

Jak tedy chápat nic? Předpokládá to schopnost odložit vše, co o světě známe. Jóga nás nabádá zastavit myslící princip. Jedině tak je možné si uvědomit prázdnotu jako nepřítomnost jakéhokoli projevu, jako čiré vědomí. To Vědomí překračuje běžné lidské chápání významů všechno a nic. Toto Vědomí je tedy ono nepředstavitelné nic, z kterého vyrůstá vše. Svět naší běžné lidské zkušenosti, jež nám poskytují smysly, se nachází někde mezi těmito zdánlivými protipóly. „Něco“ můžeme tedy pojímat jako projev života, jako živé formy procházející evolucí, což se vztahuje samozřejmě i na člověka. „Něco“ je cosi existujícího, individualizovaný projev života směřující k sjednocení se vším čili s Bohem.

*

Chceme-li se bavit o nějakých pojmech, je nejprve nutno vymezit obsah těchto pojmů – jednak proto, abychom ve svých úvahách postupovali systematicky, a jednak proto, aby tyto úvahy byly sdělitelné jinému člověku. Z vhodných definic pojmů můžeme často i velmi snadno vyvodit vztahy mezi nimi.

Již na první pohled může být jasné, že všechno, něco a nic jsou pojmy, které se odvozují jeden od druhého (jakoby do kruhu) a je takřka nemožné přesně nadefinovat jenom jeden z nich bez použití jiného (např. něco je část všeho, všechno je suma „něc“ – oba výroky jsou platné, ale pokud nevíme, buď co je něco nebo co je všechno, nemají pro nás žádný informační smysl).

Je tedy třeba vycházet z axiomu jednoho z těchto pojmů. (Axiom je v matematice objekt či tvrzení, které se nedokazuje, bere se jako známé a platné a slouží jako základ celým teoriím – např. pojem bodu.) My vyjdeme z „něčeho“ – nebudeme to ani přesně definovat, neboť bychom se v definici jen stěží vyhnuli formulaci „je to něco, co…“.

Něco odpovídá matematickému axiomu – každý to zná z vlastní zkušenosti. Jde o jakousi velmi obecnou a abstraktní kategorii různého rozsahu – „něca“ mohou obsahovat i jiná „něca“ – tj. část „něca“ je také něco. Něco může být i nevnímatelné – např. to, čím je vnímáno – podobně, jako se oko nevidí. Od něčeho můžeme přejít ke všemu – všechno nelze definovat jako souhrn „něc“, neboť je nutno připojit „všech“ něc – a slovo všechno přece definujeme. Musíme na to jinak. Všechno je jakési „superněco“, pro které platí, že neexistuje žádné něco, které by nebylo částí tohoto „superněca“ – neboli kromě něj existuje (?) pouze nic. Nic je tedy to, co zbyde, odstraníme-li všechno.

Ale je zde malý háček. U „něčeho“ jsme si říkali, že může být i nevnímatelné. Nevnímatelné se velmi snadno zamění s neexistujícím – mohou tak existovat něca, o jejichž existenci nemá člověk ani potuchy. A tak se může domnívat, že poznal všechno. Ve skutečnosti je ale jeho všechno pouze malé něco, ještě existuje něco navíc. A dále odvozené nic je logicky nikoliv nic s velkým N, ale pouze něco (co nevnímáme).

Je ale otázkou, zda lze všechno poznat. Po úvaze dojdeme k závěru, že nikoliv – neboť poznáváme prostřednictvím jistých poznávacích orgánů či struktur, které nemohou zcela poznat samy sebe.

Všechno a nic jsou hraniční pojmy pro interval všech možných něc.

*

Jakýkoli nezasahující vztah označme pojmem sledovat. Všechno se nedá sledovat, protože sledovat znamená rozdělit na existenci a její obraz ve vědomí. Všechno nemůže mít nikde žádný obraz, který by do něj už předem nepatřil. To, co se nedá sledovat, nemůže ani existovat, protože nelze jeho existenci potvrdit zvnějšku. Tedy všechno buď neexistuje, nebo existuje pouze ve všem.

Když z ničeho vznikne něco, toto něco je „menší“, a tedy nenahradí původní nic beze zbytku. Trochu ničeho nutně zbyde a pokračuje. Toto něco může sledovat ono nic. Ale obrazem ničeho je nic v něčem. Tedy nic neexistuje jinak než v něčem.

Něco se dá sledovat jen něčím.

– Nikoli vším, protože všechno nenajde něco vně sebe ani uvnitř. Kdyby všechno našlo uvnitř sebe něco, tak to, co zbyde, už nebude všechno.

– Nikoli ničím, protože nic nemá z čeho utvořit v sobě obraz něčeho. Tedy něco existuje pouze pro něco. Existuje tak jen v sobě samém, ne ve všem ani v ničem.

Obrazy ve vědomí jsou něco. Obrazy ve vědomí tedy musí být totožné se samotným vědomím, protože existují v sobě samých (jakožto něco) a v nich existuje nic jako nic v něčem. A všechno nemůže existovat vně nich.

Poznámka: Pro účel tohoto textu je potřeba si jen uvědomit, že míním-li existenci, mohu mínit také neexistenci a míním-li obraz, mohu mínit také předlohu. A pak už jen to, že existence vůči neexistenci se má jinak, než obraz vůči předloze. (Jen takto se lze vyhnout tomu, abych pak vymezoval pojmy existence a neexistence pomocí pojmů všechno, nic nebo něco, což by byl bludný kruh.)

*

Už od dětství, kdy jsem začal rozum brát, mě zajímala slova „Nic“ a „Všechno“. Pamatuji si, že už někdy v sedmé třídě základní školy, jsem ve slohovém cvičení na volné téma, rozvíjel myšlenky o nekonečnu.

Ještě dříve mě trápila otázka, jestli je celý vesmír nějak ohraničen ve své existenci, a vyvstávala u mě zcela jasná představa, jak je vesmír zabalen třeba do alobalu. Ale hned mě napadlo: „No jo, ale co je tedy za tím alobalem?

Do mé slohové kompozice jsem tehdy napsal, že kdybychom seřadili všechny atomy, co jich ve vesmíru je, do pomyslné nekonečné přímky, že by se jeden a ten samý atom musel zákonitě po nekonečně dlouhé době a vzdálenosti opět opakovat. Tato úvaha mě později přivedla k úvaze další, že totiž opakující se atomy v „Nekonečnu“ nebudou pouze dva, ale že se na této přímce musí vyskytovat přímo nekonečné množství stejných, neřkuli, totožných atomů. A tak se mi začalo zdát, že nekonečno je opravdu nekonečné a že se rozbíhá všemi možnými i nemožnými směry.

Ještě později, když jsem se s jedním přítelem zaobíral patafyzikou (v literárním slova smyslu) rozvíjeli jsme existenci tzv. patafyzické koule, která vlastně představovala veškerou existenci všeho, co existuje. Mimo jiné jsme přišli i na geniální rovnici, že pokud je tato patafyzická koule nekonečná, pak „d“ se rovná „r“, neboli že průměr této koule je stejně velký jako její poloměr. Z podobného pseudovědeckého bádání jsme měli tehdy ohromnou srandu, která nás však nějak přešla, když jsme si uvědomili, že to, co je mimo tuto kouli, nemůže být nic menšího než Bůh.

Ještě později mě napadlo, že Bůh je to, co je mimo této koule, ale že je zároveň i touto koulí. A tak jsem si posléze uvědomil existenci nebo možná lépe neexistenci „Nic“. O tomto filosofickém „Nic“ jsem uvažoval smrtelně vážně a uvědomil jsem si, jak vlastně lidé mluví o „Nic“ neuváženě a jak snadno se dají zaměnit nesmírně důležité pojmy. Když někdo například řekne: „Nic tam nebylo“, znamená to, že tam cosi mělo být, ale teď je to někde jinde, a proto je tam nic, neboli jakási pomyslná negace určitého předmětu. Takže se naskýtá otázka, jestli je „Nic“ opakem „Všeho“ neboli opakem veškeré existence, nebo je „Nic“ opakem pouze určitého předmětu, a tedy pouze opakem „Něčeho“.

Pro možné vymezení těchto pojmů mě napadl jeden pokus. Představme si prostor kdesi v hlubokém vesmíru, kde již nejsou přítomny ani zbytky atomů z čehokoliv představitelného. Ohraničme si tento prostor pomyslnou hranicí tak, aby nám vznikla obří krychle o jedné straně asi tak 1 kilometr. Pak dovnitř strčme prst a dotkněme se tohoto „Nic“ (samozřejmě jen pomyslně, protože je jasné že se nelze dotknout filosofického „Nic“). Nynější otázka zní: Dotkli jsme se stejného „Nic“, které se všude ve vesmíru nachází? To znamená, dotkli jsme se stejného „Nic“, které se nachází třeba miliony světelných let daleko od námi ohraničeného místa? Pokud jsme se však dotkli jakéhosi „Nic“ jen v námi vymezeném prostoru, pak jsme se nedotkli „Nic“, ale dotkli jsme se něčeho, co se nachází jen a jen v tomto prostoru. Pak by toto „Nic“ nebylo „Nic“, ale „Něco“.

V dnešní době se mi zdá, že jediné, co neexistuje je samotná neexistence. Zdá se mi, že Bůh, kterého lidé tak úpěnlivě hledají, je jaksi schován právě v tomto skutečném „Nic“. Zároveň si musíme uvědomit, že když budeme rozebírat hmotu na menší a menší části, až dojdeme ke kvarkům, či ještě dále, musíme zákonitě přijít opět až k „Nic“, a uznáme-li, že totéž „Nic“, o kterém jsem právě uvažoval, je jaksi základem veškeré hmoty, nezbývá než uznat, že Bůh se nachází v „Nic“ a tím pádem i ve „Všem“, co existuje.

Z těchto úvah pak vyplývá, že Bůh je čistou „Existencí“ samotnou. Proto říkám, že jediné, co neexistuje je „Neexistence“ samotná. Ale i toto tvrzení je třeba brát s nadsázkou, protože i ta „Neexistence“ asi existuje, jenom zatím nechápu jak!

Shrnu-li všechno, co jsem tu napsal, neřkuli natlachal, pak se mi jeví, že absolutní „Všechno“ v sobě jaksi zahrnuje i absolutní „Nic“ a naopak, že totéž „Nic“ je nutným základem absolutního „Všeho“. Zkusím-li toto tvrzení ještě více zjednodušit, vyjde mi, že „Všechno“ rovná se „Nic“ a obráceně. Abych však mohl existovat a aby mé ego mělo nad čím přemýšlet a vůbec, abych se z tohoto přemýšlení nezbláznil, musím si to filosofické „Nic“ a filosofické „Všechno“ položit na pomyslnou lineární přímku. Pak musím (no, nemusím, spíše mě k tomuto kroku cosi nutká) položit na počátek této přímky „Nic“ a na druhý konec „Všechno“. Každý bod na této přímce, který se nachází mezi těmito krajnostmi, se mi jeví jako filosofické „Něco“. Toto „Něco“ se mi jeví jako pohyblivé v čase (protože nic menšího, nežli sám čas tato pomyslná přímka asi není). Toto „Něco“, které vlastně vzešlo z „Nic“, se stále pohybuje dopředu po přímce a sbírá zkušenosti z této přímky a vlastně bod, ve kterém se toto „Něco“ právě nachází, je výsledkem toho, co už toto „Něco“ zažilo, okusilo a přibralo do své existence, a naopak před ním se ještě nachází to, co teprve okusí, zažije a teprve přijme do své existence. Tak časem toto pomyslné „Něco“ dospěje až k pomyslnému bodu, kde se nachází to filosofické „Všechno“ a dokáže-li se toto „Něco“ toho „Všeho“ vzdát, pak dojde až zpátky k „Nic“ a z přímky se tak stane vlastně kruh, který se uzavře.

K této teorii musím ještě přidat důležitou zmínku o tom, že výše popsané „Něco“ může být různě veliké. Neboť i toto „Něco“ se může skládat z různých bodů. Vrátíme-li se k popsané pomyslné přímce, zjistíme, že na každém pomyslném bodě přímky visí absolutně nejmenší „Něco“. Vezmeme-li však dvě tato „Něco“ a budeme je nazírat společně, uvidíme „Něco“, složené ze dvou „Něco“. Stejně tak můžeme složit jedno větší „Něco“ z mnoha různě malých „Něco“. Budeme-li takto pokračovat, zjistíme, že celá pomyslná přímka je sama jedno největší „Něco“, složená ze stále menších a menších „Něco“. Takže záhy přijdeme ještě na to, že toto největší „Něco“ v sobě zahrnuje z jedné strany i filosofické, respektive skutečné, „Nic“ a ze strany druhé v sobě zahrnuje i filosofické „Všechno“.

A protože toto největší „Něco“ by nebylo úplné, kdyby mu na pomyslné přímce scházel jeden jediný bod, na kterém by viselo to nejmenší možné „Něco“, vyplývá z toho, že i to nejmenší „Něco“ je stejně důležité, jako to největší „Něco“ vcelku. Teď tedy mohu srdnatě a statečně tvrdit, a hrdě to říkám, že mezi „Něco“, „Nic“ a „Všechno“ můžeme položit velmi důrazné rovnítko. Záleží jen na úhlu pohledu, který si zvolíme nebo ke kterému jsme schopni se dopracovat v rámci vývoje našeho osobního „Něco“, které snad již můžeme nazvat lidskou bytostí.

*

Všechno je pojem, který nemá hranice. Je tedy neohraničený. Vymezením či specifikováním dostane všechno určitou formu či představu. Dá se říci, že se musí určité všechno ohraničit. Pak, ale toto ohraničené všechno není již všechno. Je tedy určitou podsoustavou původního nebo „absolutního“ všechna. Jeho všechny znaky náležejí „absolutnímu“ všechnu, ale samo není vyčerpávající všechno. Nese tedy jen určité aspekty všechna. Za určitých okolností (podmínek) je ohraničené všechno již určité ohraničené všechno a dá se již mluvit o tom, že je něco. Hypoteticky např. všechno ohraničené (vymezené) třemi něci je prostor, i když subjektivním vnímáním každého ohraničujícího něca se dá říct, že tyto něca jsou individuální všechna (směry). Je možné tedy vymezit všechno např. čtyřmi nebo šesti něci?

Když budeme chápat něco, jako něco z všechna specifikovaného třemi něci – směry, můžeme tady začít popisovat trojrozměrný svět, kde něco má určitou formu odpovídající naší představě. Na každé toto něco lze individuálně hledět opět jako na základní soustavu, složenou z dalších individuálních něc. Pak tedy základní soustava je pro individuální něco všechno. Samotný prostor můžeme chápat jako všechno vymezené určitými něci. Jako by se něco ztrácelo ve všechno, a tudíž se dá uvažovat, že něco není, něco je tedy nic. Jestliže z všechna postupně odejmeme „všechna“ něca, můžeme pak operovat s pojmem nic.

Lze pak na pojmy všechno a nic hledět jako na základní dualistický princip? Jestliže ano, lze pak samotný dualistický princip chápat jako něco z určitého všechna. Může pak být toto určité všechno např. trialistický princip? Lze vůbec tyto systémy pochopit lineárně pracující (uvažující) myslí dualistickým analyzováním, nebo lze pochopit samotný princip dualismu vnímaný lineárně pracující myslí?