Touha a nezávislost

Výběr prací studentů Ágamické školy
Ágamickou školu vedl Rasa Ravi

Udělejte rozbor jednotlivých bodů:
touha po nové zkušenosti, touha po opakování příjemné zkušenosti,
zvyk, návyk, závislost, nezávislost.
Úkol z 7. 2. 1999

Touha po nové zkušenosti

Mnoha lidem se občas přihodí to, že se jim život začne jevit černobíle, fádně, stereotypně. Tím vším se začnou cítit unaveně. Život se jim pak jeví, jako by postrádal smysl. Často hledají možnost úniku z těchto neblahých pocitů a myšlenek. Dobře vědí, že se jejich život točí kolem rodiny, práce či zábavy, a že tak vlastně funguje celá společnost. Normální člověk, není-li duchovně založen, ani neví, že by mohl z tohoto bludného kruhu uniknout, a proto mu nezbývá než se s tím nějak srovnat. Jen málokdo je však tak pasivního charakteru, že by v mysli nechoval určitou touhu po změně, po nějaké nové zkušenosti, jež by mu přinesla do života určitou změnu k lepšímu. Člověk pak cítí, že to mu vlastně chybí, nějaká nová zkušenost, či motivace pro další část života. Člověk, jež si již přiznal sám před sebou takovouto touhu, má již určité sklony k experimentům s novými oblastmi zájmů, protože dosavadní zkušenosti ho již plně neuspokojují. Když už člověk touží po změně, tak většinou s tím má spojeno něco příjemného, něco, co mu dá radost či potěšení, ať už pocitově, či v myšlenkách. Kdyby v nás tedy nebylo ani semínko touhy po nových zkušenostech, jistě bychom byly už dávno jen jako pouhé stroje, život bychom brali jen jako mechanický, a snad by ani nemohly vzniknout různé kultury a náboženství. Vždyť co jiného by mohlo být jedním z hnacích prvků evoluce člověka a potažmo společnosti než právě touha po něčem, co jsme dosud nepoznali či nezažili – čili nespokojenost se současným stavem.


Opakování příjmu příjemného

Pokud se člověku dostane zkušenosti, jež v něm vyvolá silné příjemné vjemy či pocity, tak i po odeznění podnětu či události zůstává v člověku silná vzpomínka na tuto zkušenost. Člověk se většinou od přirozenosti kloní k příjemnému, a zkušenosti opačné považuje za nežádoucí. Pokud v nás tedy nějaká situace vyvolala kladný dojem či radost, tak je přirozené mít touhu po jejím opakování. Tato touha může mít i více aspektů čili hrubší a jemnější podoby. Hrubší podoby jsou ty, které se týkají pouze těla, např. když smyslům dopřáváme příjemné požitky. Může to být naše oblíbené jídlo čili požitkářství v jídle či v sexu. Naplnit touhu mít opět příjemnou zkušenost získanou tímto způsobem je relativně snadné. Jiné je to v případě, když příjemnou zkušenost způsobilo něco takového jako radost plynoucí z pocitu opětování naší lásky milovanou bytostí, či třeba nějaká náboženská zkušenost. V tomto případě je už jasné, že jsou zasaženy hlubší vrstvy lidského nitra. Je také zřejmé, že se nám takových příjemných zkušeností nedostává každý den, a tak si jich i více ceníme. Tato touha je tedy silným vnitřním činitelem vedoucím nás k hledání možnosti opakování zkušenosti, jež nás v nitru hluboko zasáhla.

V životě každého člověka jsou momenty, kdy se přihodí událost, která je určitým způsobem nevšední, ať už pro zkušenost, kterou přinesla, nebo pro dojmy, jež v nás zanechala. Sama o sobě může být i nepříjemná a pro danou chvíli člověkem přijímaná jako utrpení. V myslích většiny lidí je jaksi od přirozenosti určitý program, aby se co nejvíce vyhýbali bolestným zkušenostem. S věkem a přibývajícími zkušenostmi však člověk většinou pochopí, že i nepříjemné je v mnohém poučné a někdy i víc než to, co se jeví jako příjemné. Nepříjemné zkušenosti člověka většinou staví tváří v tvář realitě života, a tak mu umožňuje zřetelně vidět své chyby a nedostatky. Zkušený člověk, jenž přestál mnohé krize, tedy už chápe, že i nepříjemné je v mnohém poučné. Ještě lépe je na tom člověk, jenž má víru v to, že každá zkušenost je přínosem a zkouškou. Ten totiž svým pozitivním přístupem k životu dokáže vytěžit kladné i z utrpení, jež ho eventuálně postihlo.


Zvyk

Ustálená forma chování člověka. Člověk si zvyky získá tím, že se zachová v mnoha podobných situacích stejně. To, jak se zachová, je dáno jeho vnitřním psychickým uzpůsobením. I když je člověk konfrontován v každém okamžiku s novými podněty, přesto je díky síle jeho různých zvyků veden k tomu se rozhodnout tak jako již mnohokrát dříve v podobných situacích. Je zvyklý se tak chovat, protože si nechce připustit, že by se mohl chovat jinak. Jsou-li tedy zvyky pro člověka určitými zaběhnutými způsoby chování, pak je i těžké je měnit, protože jsou nám natolik vlastní, že někdy nevidíme jejich stinné stránky. Ty mohou být v tom, že zvyk se stal vlastně programem a člověk pak nemá moc možností jej měnit.


Návyk a závislost

Obsah pojmu návyk je někdy těžké oddělit od pojmu zvyk. Přesto s ním není zcela totožný. Návyk bych dával do souvislosti s procesem vědomého učení. Když se učíme nějaké činnosti, tak souhrou různých faktorů, např. intenzitou, délkou či způsobem učení získáme po čase určitý návyk či osvojení. Základ k prvním návykům nám dávají již rodiče v dětství, když nás připravují na život. Snaží se nám předat návyky, které považují za potřebné pro normální fungování ve společnosti. Další důležité návyky získáváme ve škole. Návyk se někdy chápe i ve smyslu závislosti na něco co je nám příjemné a milé. K vyjádření toho, když už víme, že se bez toho, co je nám příjemné neobejdeme, je vhodnější pojem závislost. Ta může mít mnoho podob, ale v podstatě je to psychický a fyzický stav, kdy nepřítomnost toho, co je nám milé a příjemné, v nás vyvolává přinejmenším podráždění či rozladěnost nebo přímo bolest a utrpení. Jelikož je psychický a fyzický stav člověka v úzkém vztahu, tak je jasné, že závislost se nemusí brát vždy jen jako výsledek působení nějaké látky, ať už drogy, cukru, kávy, ale lze mít závislost třeba i na TV, teplé vodě, milenci, či společnosti.


Nezávislost

Nezávislost lze přiblížit na příkladu člověka, který chápe, že všechno, co lze zažít, má dvě stránky. Nezávislý člověk ví, že k životu vedle radosti a potěšení patří i utrpení a bolest, a proto se snaží neulpívat na tom, co je mu příjemné. Nezávislost lze chápat jako určitý vnitřní rovnovážný stav. Směrem dovnitř si člověk zachovává nezávislost tím, že svou přirozenost a svobodu brání střežením se toho být hnán do činnosti jen touhou po smyslovém uspokojení. Směrem ven je takový člověk nezávislý tím, že není ve vleku podnětů a různých názorů okolí a společnosti. Nezávislost je tedy svobodný stav mysli, kdy si člověk je neustále vědom svého hodnotového řebříčku a svou vnitřní svobodu si střeží nepřipoutaností.

*

Touha po nové zkušenosti, touha opakovat příjem poučného a příjemného, zvyk, návyk, závislost, nezávislost.

Základem touhy je obecně vnitřní neklid, nespokojenost vychází z oddělenosti – něco touží po něčem. Bez touhy by nemohl stvořený svět existovat – nebylo by pohybu. Touha je specifickým projevem síly vyvolávající pohyb a rozdělenost pro člověka. Je projekcí božské vůle tvořit.

Touha má dvě funkce. Zaprvé, díky ní dochází u jedince k potvrzování a zesilování idey oddělenosti. A za druhé – protože vychází z oddělenosti a všechny různé touhy po všelijakých objektech jsou ve skutečnosti touhou po „absolutně uspokojivém“ stavu Jednoty –, je zároveň i programem v bytosti, který ji vede k původnímu absolutnímu stavu.

Vezměme hypotetickou bytost, která je v pohybu v důsledku prvotní touhy po nové zkušenosti. Nespokojeně zkoumá své okolí, zpočátku ji uspokojuje samotné prozkoumávání. Časem zjistí, že některé zkušenosti jsou jí příjemné a jiné ne. Zařazuje je na základě své karmy porovnáním s předchozími. Touha po nové zkušenosti se tak rozděluje na touhu po příjemných zážitcích a touhu uniknout těm nepříjemným.

Když dojde k nějakému příjemnému zážitku, stoupne v bytosti pocit uspokojení a s tím poklesne subjektivní intenzita touhy. Protože ale uspokojení dále již neroste, bytost po čase přivykne této úrovni spokojenosti a subjektivně se opět ocitá v neuspokojivém stavu a začíná zase pociťovat jakési puzení (touhu) po zvednutí hladiny spokojenosti. Bytost tedy může začít hledat nové zkušenosti, což je ale nejisté a stojí energii navíc. Jelikož chce se svou energií zacházet co nejekonomičtěji, využije vzpomínky z předchozí zkušenosti: když uděláš tohle a tohle, stoupne tvoje hladina uspokojení – vzniká touha po opakování příjemné nebo poučné zkušenosti. Poučná zkušenost je ta, která v okamžiku, kdy probíhá, nemusí být nutně příjemná, je však pro bytost prospěšná, neboť díky ní může v budoucnu dosahovat uspokojení za nižší množství vydané energie.

Opakováním téže zkušenosti již však nelze dosáhnout uspokojení vyvolané poprvé. Je tomu tak, protože zde chybí ta složka uspokojení, vyvolaná novostí prožitku. Pokud ano, byla opakovaná zkušenost v něčem opět nová.

Bytost si tedy zvykla, že když se stane to a to, dosáhne určitého uspokojení. Zvyk vychází z předchozích zkušeností a představuje zjednodušení při hledání situace, která přináší uspokojení.

Častějším opakováním této zkušenosti ve spojení s určitými podmínkami (frekvence, situace…) vzniká návyk. Pocit uspokojení z prožitku již není tak velký a jsou-li splněny ony podmínky, dochází ke stupňování touhy po konkrétním prožitku. Pokud k požadovanému prožitku nedojde, cítí bytost určitou nespokojenost, ale není tak nepříjemná jako u závislosti a je schopna tuto nespokojenost přesměrovat a přitlumit jiným způsobem.

Dalším opakováním ještě více klesá pocit uspokojení (zkušenost je čím dál tím méně nová) a zároveň roste touha po tomto prožitku (je tomu tak díky vzpomínkám na předchozí stejné zkušenosti, které přinášely více uspokojení). Tím roste celková roztouženost bytosti a klesá celková spokojenost. Častým opakováním bytost jako by zapomněla na možnost nových, uspokojivějších zkušeností. Bytost zaměňuje dílčí touhu a uspokojení spjaté s daným prožitkem za celkovou, obecnou touhu a celkovou spokojenost. Zde nám vyplývají odlišnosti od návyku – bytost je uzavřena ve slepé uličce chtěné zkušenosti a není schopna danou touhu přeorientovat na jiný objekt (ztotožňuje ji s obecnou touhou) a uspokojuje se už jen proto, aby její aktuální hladina spokojenosti alespoň neklesala – neutrální stav bytosti (tzn., že není ani moc spokojená ani moc nespokojená) závisí na onom konkrétním prožitku.

Závislost na jednom objektu může být nahrazena závislostí na jiném – pokud je bytosti doslova strčen pod nos a uspokojení z něj v sobě zahrnuje uspokojení z předešlého a přidává ještě něco navíc. S časem je záměna závislosti za jinou pravděpodobnější – je pravděpodobnější setkání s uspokojivějším objektem a zároveň klesá původní uspokojení a překrývá vzpomínku na silnější pocity uspokojení ze začátku.

S tím, jak klesá pocit uspokojení a roste touha, vzniká rozpor, neboť časem již opakování zkušenosti již ani nestačí k takovému uspokojení, aby se bytost alespoň udržela na aktuální hladině spokojenosti a bytost se propadá do méně uspokojivých stavů a její touha roste. Utrpení z tohoto rozporu může bytost donutit, aby si uvědomila, že je ve slepé uličce a může sama začít hledat jinou ulici.

Nezávislost na objektu můžeme definovat buď jako neexistenci závislosti na objektu, nebo ještě silněji, jako neexistenci touhy vůči danému objektu, přičemž touha může být i vůči nepříjemnému, pouze má opačný směr. Bytost je úplně nezávislá, pokud je nezávislá na všech objektech. Nezávislost na objektu může mít dvojí původ – buď bytost o existenci daného objektu neví, nebo tuto touhu opustila, protože našla efektivnější způsob uspokojování.

*

Touha po nové zkušenosti

Je skoro za vším, co dělám, ale musí to mít určitou uměřenost, aby touha převážila nad obavou.


Touha po opakování příjmu příjemného a poučného

Když je některá zkušenost příjemná, toužím po jejím opakování, ale ne tak častém, aby nezbyl čas na možnost nové zkušenosti. Když je zkušenost poučná, netoužím po jejím opakování. Pokud ano, znamená to, že jsem její poučení nepřijal dostatečně správně.


Zvyk

Zvyk souvisí s nepozorností, s domnělým šetřením mozku v nedůležitých záležitostech. S výše uvedenými touhami nesouvisí. Souvisí s touhou nemyslet a nekontrolovat se pozorně v nějaké všední situaci.


Návyk

Návyk je totéž, co zvyk, pouze v rozumnější podobě. Zaběhání návyku předcházela úvaha o jeho účelnosti a návyk je (v ideálním případě) průběžně vyhodnocován a pozměňován.


Závislost

Závislost vzniká, když touha po opakování úplně vytlačí možnost (touhy po) nové zkušenosti.


Nezávislost

Nezávislost je nejspíš zbavení se touhy, protože vždy se něco opakuje a vždy se něco nového vynoří nebo může vynořit. Správné by bylo, nemít k těmto jevům vůbec žádný vztah. Jen tak lze vůbec správně rozpoznat, jestli přítomný okamžik je opakováním něčeho anebo nese něco kvalitativně nového, a posoudit příjemnost, a hlavně poučnost toho. Existuje vlastně něco, co se pořád opakuje a není ani příjemné ani poučné?

*

Naše bytí spočívá ve sbírání zkušeností. V principu se dá říci, že každý z nás je neustále „nucen“ sbírat nové zkušenosti potřebné k pochopení dílčích principů. Za těchto vstupních předpokladů se dá říci, že i prožívání příjemných situací či prožitků je shromažďování informací. Podstatná kvalitativní změna pravděpodobně spočívá v tom, zda informace určitého druhu je sbírána či zařazována cílevědomě nebo ne. Toto neustálé sbírání informací je podmíněno posloupným tokem času. Vždy jedna zkušenost následuje za druhou. Dá se říci, že každý důsledek má svoji momentální příčinu, i když tato příčina je v důsledku času jen relativní. Člověk je tedy hnán neustálou touhou po zkušenosti. Samozřejmě, než dojde k oné kvalitativní změně, člověk touží, na základě předchozích zkušeností, po opakování dané příjemné zkušenosti. Samotné opakování prožívání dané příjemné situace může být zpočátku vnímáno jen příjemně.

Domnívám se, že když člověk některé zkušenosti jakéhokoliv druhu dokáže shromažďovat, resp. zařazovat vědomě, vědomě ve smyslu chápání principu sbírání zkušeností, začíná prožívat novou, kvalitativně příjemnější zkušenost, a to v podobě určitého extatického pocitu z logického řazení určitých zkušeností. Po prožití tohoto extatického pocitu je tendence chtít prožít stejného vjemu opakovaně, vzniká tedy touha po opakování příjemného, poučného.

Zprvu se opravdu podaří prožít znovu přibližně podobného extatického pocitu, ale po opakování téže zkušenosti dospěje člověk bdělým (či méně bdělým) pozorováním k tomu, že tato opakovaná zkušenost již sama nepřináší nic poučného, ale že poučné je samo uvědomění si, že poučná situace se stává zvykem. V této fázi si můžeme položit otázku, zda tento zvyk je prospěšný pro další rozvoj člověka nebo ne. Pokud rozhodneme, že ano, můžeme z tohoto zvyku vytvořit návyk, tj. opakované provádění určitých situací, postojů, či reakcí. Pravděpodobně je třeba mít na mysli, že postoj není konečné řešení dané situace. Při převádění určitých opakovaných úkonů může člověk začít v hierarchickém řebříčku kvalit opakovaných zkušeností přímo u návyku (např. hygiena, cvičení atd.). Pokud si nepoložíme otázku o prospěšnosti zvyku, může tento zvyk přejít přímo v závislost. Toto je situace, kdy člověk už své konání, myšlenkové pochody i životní filozofie přizpůsobuje dané závislosti, v podstatě dochází k přeorganizování řebříčku hodnot.

Samotné objevení si závislosti již nutí změnit určitý postoj k dané situaci. Skutečné vyřešení, tedy pochopení, závislosti je nezávislost. Tato nezávislost je stav, kdy člověk má svobodné momentální rozhodnutí o řešení dané vzniklé situace.