Ten, kdo prožívá, nerozhoduje

Výběr prací studentů Ágamické školy
Ágamickou školu vedl Rasa Ravi

Rozveď myšlenku „Ten, kdo prožívá, nerozhoduje“
Úkol z 10. 9. 2005

Jestliže z našich vědomostí o čakrách víme, že rozhodovat je v kompetenci čistě a pouze buddhi, jako složky ádžni, a také víme, že úkolem buddhi není cokoli prožívat, pouze vybírat z obsahu manasu, pak musí existovat něco od buddhi oddělené, které tuto funkci zprostředkovává. Potom musí být ona myšlenka pravdivá a dál ji lze rozvíjet.

Tato myšlenka ve mně vyvolává pocit či dojem, že se nám snaží naznačit, že ten, kdo prožívá, je jaksi trochu mimo, a rozhodovat tudíž není ani schopen. Na to mě ale napadla otázka, zda je možné jedno z dvojice prožívání–rozhodování považovat za nadřazené. Nebo jsou rovnoprávné? Jsme zvyklí považovat rozhodovací a rozumovou schopnost vůbec za cosi velmi ceněného. Ale jak je to třeba v situaci, kdy bychom se měli těchto schopností vzdát ve prospěch odevzdání se Šakti? Nebo se tady už jedná o úplně něco jiného? Tato myšlenka je zajímavá, avšak těžko uchopitelná. Co přesně znamená „prožívat“ a co „rozhodovat“? A jaký je potom vztah mezi nimi?

Konkrétnější či jednodušší představu mám o „rozhodování“. Za rozhodování považuji výběr jedné z více možností. Samozřejmě se jedná o proces složitější, během kterého dochází nejdříve k porovnávání a vyhodnocování spousty údajů. Tyto údaje pocházejí z různých zdrojů, od dřívějších prožitých zkušeností a získaných vědomostí, přes aktuální potřeby volající po svém uspokojení až po nové informace popisující nastalou konkrétní situaci. Silným vlivem do rozhodování promlouvá karma, která vede k potřebným zkušenostem. Její záměry jsou ale neznámé a projevuje se často třeba nutkáním rozhodnout se pro možnost, která nemá zrovna racionální opodstatnění. I bez detailního rozboru se dá říci, že na procesu rozhodování se podílejí všechny vimány ádžni, a to v různém poměru podle konkrétní situace. Závěrečné slovo má samozřejmě buddhi.

Jak je to ale s prožíváním? Co přesně je tímto pojmem myšleno? Jedná se o procházení zkušenostmi? Tedy o určitou existenci v čase a v prostoru podmíněnou všemožnými okolnostmi? Nebo je prožíváním myšleno něco jemnějšího bytostnějšího, jakési zakoušení daných zkušeností, prožitek, při kterém prociťujeme sami sebe, své pocity, reakce, svou spokojenost či nedostatek, svou touhu či odpor? Nebo je prožíváním naprosté odevzdání se?

Během přemýšlení mě skutečně začalo vrtat v hlavě, jak to s tím prožíváním vlastně je. Při pohledu na život jako na proces duchovního vývoje a zrání mi veškeré prožívání připadá jako jakási učební látka, kterou vlastní zkušeností zakoušíme. Povaha prožívání, povaha všech našich pocitů, dojmů a myšlenek, samozřejmě i našeho jednání je interakcí našich dosavadních zkušeností, našich duchovních vědomostí (čili naší moudrosti) a nových okolností. Je to tedy jakýsi studijní materiál, který má k dispozici buddhi a ze kterého čerpá, vybírá a kombinuje, a tak hledá nějaké nové lepší chápavější nastavení bytosti k sobě samé i k okolnímu světu a existenci jako takové. To jsou ale jen takové úvahy možná o smyslu prožívání, ale stále mi uniká nějaká definice či teorie o prožívání. Co to tedy vlastně je, jak k tomu dochází a kdo je tím prožívajícím? Asi je nutné se na to zase podívat z perspektivy systému čaker.

Múládhára jakožto daný a neměnný základ bude mít asi s prožíváním jako takovým málo společného, možná ale ovlivní to, jakým způsobem budeme sami sebe a svět prožívat. Naše genetické tělesné a psychické dispozice pravděpodobně silně ovlivní naše vnímání, cítění a prožívání.

O svádhištháně si naopak myslím, že je celá právě o prožívání. Je hra a sex něco jiného než prožitek? A nedokládá také absence zodpovědnosti čili určitého racionálního rozboru ve svádhištháně také to, že se jedná čistě o prožitek? Svádhišthána hrou a prožitkem zprostředkovává zkušenosti všeho možného druhu bez cenzury, tedy bez rozhodování.

Manipura je jakýmsi sebezáchovným a sebeprosazujícím programem. Myslím si, že prožívání by tuto funkci oslabovalo, takže mi prožívání k manipúře zrovna nesedí.

Anáhata je naopak další čakrou, která určitě je s prožíváním silně spjata. Naše city, pocity a emoce jsou reakcí na to, co se s námi a kolem nás děje. O čem by naše prožitky bez nich byly? Možná se na city, pocity a emoce dá nazírat jako na ohodnocující systém našich prožitků a zkušeností. Podle emocionálního ohodnocení zkušenosti, která je nesena prožitkem, se učíme rozpoznávat dobro a zlo v nás a ve světě.

Za pomoci višuddhi můžeme naše prožitky a pocity s nimi spjaté demonstrovat, vyjádřit a také rozvinout. Myslím si, že tato možnost má pro nás obrovský význam. Jednak si skrze vyjádření mnohé sami uvědomíme a také si tímto způsobem mnohé rozřešíme. Dále tak sdělujeme světu, jak na nás působí, čímž mu dáváme příležitost se také poučit. Anebo jen ukazujeme, co se v nás odehrává, co prožíváme, a i to může být poučné.

Možnost rozvinout naše pocity a prožitky skrze vyjádření je základem hry a sexu, chcete-li. Dá se tedy říci, že višuddhi dává svádhištháně prostor pro své působení. A jak do prožívání zasahuje ádžňá? Podle zadané myšlenky to nebude skrze buddhi, jelikož ta, jak už bylo několikrát řečeno, rozhoduje. Buddhi může tedy maximálně dát pokyn k nějakému prožitku. Ale komu nebo čemu? Kdo je tím prožívajícím?

Určitě musí být přítomna čitta jakožto paměť umožňující prožitek sledovat a připojovat k němu dosavadní vědomosti. V různé míře je zastoupena ahamkára, která dává dojem, že je zde někdo konkrétní, nějaké individuum, kdo to vše zažívá. Ahamkára může být i silně potlačena, např. při velmi nepříjemném zážitku. Informace, o tom, co se děje, zprostředkovávají indrijáni a lalaná, možná někdy i 3. vimána. V manasu se tyto informace zpracovávají a předkládají buddhi a 8. vimáně, ty už ale daný prožitek uchopují po svém a neúčastní se samotného prožívání.

Po celé této úvaze se musím znovu vrátit k manipuře, protože cítím, že to s ní asi nebude, tak, jak jsem si původně myslela. Manipura se přeci projevuje různými pocity, jako např. strach, agresivita, pocit vlastnictví, pocit nadřazenosti, touha po moci atd. Těmito mnoha pocity se manipura podílí na prožívání skutečnosti. Jejím úkolem je ale hospodařit s energií, takže si nemůže dovolit jen tak se do prožívání položit pro prožívání samotné, ale spíše bude zasahovat do rozhodování buddhi. Bude hlasovat pro ten či onen prožitek podle jeho energetické hodnoty čili bude jaksi kalkulovat, co je pro nás výhodné, a pak se podle toho bude pokoušet ovlivnit buddhi při rozhodování. To ale zase podle svých kritérií dělají i ostatní čakry pod ádžňou. Takže se v manasu před konečným rozhodnutím musí odehrávat pěkná mela…

*

Z určitého úhlu pohledu je lidský život podoben myši v pokusném labyrintu s jednou klikatou chodbičkou. Myš sice může svobodně zatáčet doleva či doprava, ale její svobodné rozhodnutí je dáno tím, jak se kroutí chodba labyrintu. Možná, že myš dojde i na nějaké rozcestí, ale ani tam nemá moc volby. I když se rozhodne jít tou tmavší chodbičkou, dostane za chvíli ránu elektrickým proudem a poplašeně se vrátí na rozcestí a „svobodně“ si zvolí tu světlejší chodbičku, odkud voní sýr. Podobně je tomu s člověkem; narodí se do svého lidského života (prožívání), aniž by o tom nějak rozhodoval, a putuje labyrintem svého života. Jako zdi mu slouží jeho vnímání. A na rozcestí se „svobodně“ rozhoduje na základě svých minulých prožitků.

Kdo je ten, kdo prožívá? Prožívání je spojeno s psychickou aktivitou, tudíž jej můžeme přiřadit ádžně. V rámci ádžni můžeme toho, kdo prožívá, spojit především s manasem a ahamkárou. (V manasu jsou data především z indrijáni, lalany a čitty.) Ten, kdo rozhoduje, je buddhi. A nesmíme zapomenout, že rozhodování je ovlivněno 8. vimánou a samozřejmě také 9. vimánou.

Dodatek psaný po setkání:

Jádro prožívání je tvořeno ahamkárou, tj. jástvím, subjektem, tím, kdo něco prožívá. Ono něco, co se prožívá, je obsah manasu. Princip rozhodování je buddhi. A protože ahamkára není buddhi, lze prohlásit ono „ten, kdo prožívá, nerozhoduje“. Vědomou bytost tvoří souhra jednotlivých složek a ony složky nemohou existovat jedna bez druhé. Pokud by nebylo manasu, co by bylo vybíráno pro ahamkáru? Kdyby nebylo ahamkáry, proč a pro koho by se mělo z něčeho vybírat? Kdyby nebylo buddhi, co by si ahamkára s manasem počaly? Buddhi je ahamkáře nadřazeno, kdyby tomu tak nebylo, muselo by ještě existovat něco, co vždy ahamkáře vnutí rozhodnutí buddhi.

*

Prožívání je neaktivní vstřebávání smyslových informací nebo také emotivních vznětů, či myšlenkových konstrukcí, vždy však bez účasti buddhi, tedy soustředění, a tedy bez kontroly a odstupu, který je třeba k rozhodování. Jde tedy převážně o činnost nižších ádžnických center, zatímco rozhodování je přímo závislé na buddhi (z níž vychází vůle), 8. vimáně a čittě (jako zásobárně zkušeností).

Kdo prožívá, je přímo účasten děje a je plně v přítomnosti, zatímco ten, kdo rozhoduje, je mimo dění, vyhodnocuje, porovnává informace a dá se říci, že v mysli cestuje časem, nebo se nachází i ve dvou různých časech zároveň (jsme pozorností u dvou minulých zkušeností s danou věcí a rozhodujeme se, jak činit nyní). Pozornost je, zdá se, stěžejní pro to, co prožíváme a zda prožíváme nebo jsme pozorností obráceni dovnitř, k čemuž je zapotřebí soustředění, a jsme schopni vnímat dění uvnitř sebe a dle něj i správně rozhodovat o svých krocích, čímž také ovlivňovat karmu, která ovlivňuje rozhodování.

*

První, co mne napadá, je úroveň ádžni, kde se dá asi napsat, že k prožívání je bezpodmínečně nutné jáství. Ne nadarmo je v modelu ádžni zakresleno uprostřed ostatních paláců. Z jedné strany pracuje neúnavný dříč manas a nabízí všemožné dostupné konstrukce, a z druhé strany je buddhi, která rozhoduje, kterou konstrukci jáství použije a tím bude i prožívat. Podobně jako pránické energie, nemůže manas, jáství a buddhi existovat odděleně a samostatně. Nebylo-li by jáství, nemělo by smysl sestavovat konstrukce v manasu a vybírat z nich tu správnou, protože pro koho? Bez manasu by tedy nebylo co vybírat a bez buddhi by nebylo toho, kdo rozhoduje. Takže jáství zde prožívá a buddhi rozhoduje.

Někdy se mi zdá, jako by celý projevený svět byl jednou jedinou obrovskou, a hlavně pevnou a neměnnou konstrukcí, po které se omezená mysl jakoby sune pomalu zpátky k tomu, kdo ji skrze tu pevnou konstrukci vrhl jakoby daleko od sebe. Ta mysl každou chvilku ulpí na některé části konstrukce a splní-li se nějaké blíže neurčené podmínky, vyšlehne na tom místě jáství, které okamžitě začne prožívat dané místo a čas. Takto mě to napadá asi proto, že si nedokážu logicky zdůvodnit, kdo, nebo snad spíše co rozhoduje, když to, co rozhoduje patrně nemá jáství? Nějak se nedokážu vymanit z logiky, že jáství rovná se existence. Právě zde cítím ty své hranice. Překročím-li jáství, bude ještě něco existovat? Bude ještě nějaký vědomý svědek toho, co se děje po překročení jáství? Kde se vzala vůle k prožívání? Má ji na svědomí někdo? Dá se vůbec říci „Někdo“, když někdo je vždy nějaká bytost, a tedy bytost vytyčená jástvím? Kdo nebo Co používá jáství jako nástroj čehosi a hlavně Proč?

Jsem zase na začátku a nevím, proč prožívající nerozhoduje. Nezbývá mi, než větu: „Ten, kdo prožívá, nerozhoduje“ obrátit v otázku: „Jak to, že rozhoduje někdo, kdo neprožívá?“

*

RR: Ten, kdo prožívá, je ahamkára. Ahamkára nerozhoduje, nemyslí, nezpracovává ani vnitřní ani vnější vjemy. Přesto je uprostřed (jakožto 5. vimána) toho všeho (9 vimán). Úkol byl zadán naschvál ještě před tím, než jsme si to na dalším setkání rozebírali. Princip jáství je prožívání vlastní identity.