Rozdíl mezi láskou a soucitem

Výběr prací studentů Ágamické školy
Ágamickou školu vedl Rasa Ravi

Úkol z 25. 9. 2005

Láska a soucit jsou ušlechtilé city, které se objevují na úrovni anáhaty. Laicky řečeno jsou to city, jež prožíváme svým srdcem.

Láska je náš pozitivní vztah k nějakému objektu. Nemusí se nutně jednat o nějakou osobu, může jít i o vztah např. k přírodě, k vlastní zahradě nebo ke zvířeti. V tomto objektu nacházíme své zalíbení, je předmětem našeho zájmu, obdivu a touhy. Touhou zde není myšlena touha sexuální, ale touha být objektu naší lásky nablízku, spojit s ním svůj život a vzájemně se sdílet. V lásce vysíláme svou energii k milovanému objektu, vysíláme své emoce, věnujeme svůj čas a péči. Byli-li bychom schopni milovat skutečně čistě, byli bychom šťastni už z pouhého faktu, že námi milovaný objekt existuje. To nám ale většinou nestačí. Toužíme po tom, aby naše láska byla opětována a soužíme se a trápíme, není-li tomu tak. Potřebujeme nějakou pozitivní odezvu na vydanou energii. Láska nachází svého naplnění, je-li opětována. Nechci nijak snižovat ideální hodnotu lásky, ale z vlastní zkušenosti vím, že láska má pro mě smysl je-li vzájemná. A touto vzájemností může být v případě např. té zahrady i to, že zahrada vzkvétá a přináší tak radost a potěšení tomu, kdo o ní pečuje. Láska je cit, při kterém nám záleží na štěstí někoho jiného, ale zároveň si přejeme, aby i jemu záleželo na nás. Láska je tedy projev anáhaty, ale stále je ještě zastíněna nižšími čakrami, múládhárou, svádhišthánou a manipurou. Samozřejmě míra tohoto zastínění je různá v závislosti na konkrétním vztahu a na stupni našeho duchovního vývoje.

Soucit je oproti lásce vyšší anáhatický cit. Soucit je schopnost vcítit se do pocitů někoho jiného, a to bez výběru. Nehraje tu roli, do koho se vciťujeme, je-li to náš přítel či nepřítel. Princip zalíbení tady na rozdíl od lásky nemá žádnou váhu. Nehraje tu roli ani to, jde-li o prožitek příjemný či nepříjemný, i když v souvislosti se soucitem se nám vybaví většinou něco bolestného a strastného. A to také skutečně zažíváme, soucítíme-li s někým, kdo takovou zkušenost zakouší. Při soucitu se otevíráme jiné bytosti, naše hranice mizí a my neseme bolest i radost někoho jiného. Soucitu jsme schopni tím více, čím více překračujeme svůj egoismus. Blaho naší bytosti ustupuje do pozadí a na důležitosti nabývá blaho všech.

Rozdíl mezi láskou a soucitem po technické stránce spatřuji v tom, že o lásce se dá hovořit jako o vztahu. Láska je vztah minimálně dvou individualit, mezi kterými dochází k interakci a který se nějak vyvíjí. Vedle toho soucit je citem či stavem, při kterém vycházíme sami ze sebe, překračujeme sami sebe anebo se natolik otevíráme druhému, že prožíváme ne sebe ale tohoto druhého. Nejde o vztah ale o jednotu.

Na závěr použiji poučení, jež se nám dostalo a to, že: „Člověk musí být nejprve schopen soucítit s celým lidstvem a planetou a teprve pak může tuto úroveň překročit“.

*

Láska je, podle mě, cestou od sebe k druhému, cestou k velkorysosti a šířce charakteru. Tato touha, se asi probouzí díky pocitu neúplnosti člověka a příjemnosti ze spojení. Pokračuje z radosti objevování druhého, tedy i sebe, a když trošku povolí strach, roste v bezdůvodnou lásku a soucit k druhým. Pak je možné i něco svobodně obětovat pro druhého a mít z toho hezký pocit bez kalkulací. Podle mě musí být láska doložená skutky, nejde jen o pocity.

*

Může být různá podle stupně odosobnění. Na jednu stranu může člověk různou mírou lpět na objektu, který má rád a snaží se přivlastnit si ho, což následně vede k rozvoji špatných vlastností jako žárlivost, závist atd., tudíž k utrpení. Pravá láska je opačným pólem – láska odosobňující, když člověk má rád, aniž by měl z toho nějaký prospěch, nemá rád kvůli sobě, ale kvůli tomu druhému, nebo jenom má prostě rád, bez nějakého konkrétního důvodu. Vyšším stupněm je vlastně soucit, kdy se člověk vciťuje do jiných, protože už mu nestojí v cestě jeho vlastní ego, přes které ostatní vnímat nemůže, nebo jenom velmi omezeně. Když odbourá ego úplně, pak se může úplně vcítit do celku a sjednotit se s ním. Je vlastně logické, že když ego je něco, co nás od celku odděluje, tak jeho odbouráváním se s celkem postupně sjednocujeme, a to se samozřejmě týká i pociťování.

*

Se soucitem se snadno zamění vcítění se. Vcítit se znamená imaginárně analyzovat podmínky situace někoho druhého a z perspektivy vlastních zkušeností si představit, jak se onen druhý asi cítí, uvažuje a reaguje ve své pozici. Co vlastně chce, proč jedná tak, jak jedná. Vcítění se je tak spíše kalkulem, analogickým srovnáváním.

A teď láska. Hm, definuj lásku… Ale nezaměň to s opojením zamilovanosti. Říkali jsme si, že láska může mít různé formy – rodičovská láska, láska k ženě (či muži), láska k Bohu. Láska je vždy dvoustranným vztahem, milující potřebuje cítit nějakou odezvu nebo alespoň naději nějaké odezvy.

Hovořit o soucitu je ještě těžší než hovořit o lásce. Soucitem přesahujeme sami sebe, soucit buď je, nebo není, ale nemůžeme ho mít „na povel“ – na základě vlastního rozhodnutí – v sobě zapnout či vypnout. Soucit = sou + cit = „společný cit“. Soucitem s něčím velkolepým se objevuje extáze, soucitem s něčím nebo někým trpícím se objevuje utrpení. Samozřejmě, že řada lidí může chápat soucit jinak, spíše ve smyslu „páni, umřela mu žena, to je chudák, ještěže se to nestalo mě“, ale soucit není to samé, co lítost.

Když výše uvedené definice srovnáme, zjistíme, že láska se nachází o něco výše než „vcítění se“ a soucit ještě o něco výše než láska. Soucit již není dvoustranným vztahem, neočekáváme citovou nebo jinou odezvu. A ještě jedna poznámka – ve starších poznámkách ze setkání jsem nalezl větu „láska k Bohu je o něco výše než anáhata“.