Polevování při cvičení po nějaké době

Výběr prací studentů Ágamické školy
Ágamickou školu vedl Rasa Ravi

Proč dochází k polevování při cvičení po nějaké době jednoho druhu cvičení?
Úkol z 30. 11. 2003

Odpověď na tuto otázku vychází z předchozího úkolu, ve kterém jsme rozebírali zautomatizované úkony. Nové cvičení vyžaduje více pozornosti, a to opakované rozhodování buddhi dané cvičení provádět a dále procentuálně vyšší zastoupení ahamkáry. Pak je také nutná vědomá spolupráce s čittou, abychom si vybavovali, jak při cvičení postupovat. Po nějaké době se však tento postup vžije, zautomatizuje. Při tom dojde ke změnám v procentuálních podílech jednotlivých vimán ádžni. Buddhi nejprve rozhodne o začátku cvičení, cvičení nastartuje, a pak předá výkon paměti, takže cvičíme tzv. po paměti. Je to jakési úsporné opatření. Bohužel v tomto případě samoúčelné, protože uspořená energie je okamžitě využívána manasem, buddhi i ahamkárou k nežádoucí aktivitě. Buddhi opakovaně spojuje ahamkáru z různými předměty manasu. Tak se vytrácí ze cvičení bdělost. Je to jakýsi zaběhlý mechanismus lidského vědomí navyklého stále reagovat na nové podněty a neschopného jógického soustředění. A právě protože se během cvičení žádné do očí bijící podněty neobjevují, je pozornost čili více ahamkáry, přesunuta k obsahu manasu, který je neustále doplňován prostřednictvím čitty.

*

Nové cvičení znamená, že ještě nejsou uloženy informace v čittě – na co se soustředit, co a jak provádět. Indrijáni dodává smyslové informace – zrak, sluch, čich… Buddhi neustále přikazuje věnovat cvičení pozornost; ahamkára je připojena a tím je to bděle uvědomováno. Lalaná dodává informace z čaker (zvláště při cvičení s mandalami, čakrami). Informace se shromažďují v manasu. Probíhá proces učení se – je třeba se soustředit na mnoho věcí najednou (např. rytmický dech, čakry, vizualizace…). Teprve se vytváří tzv. rychlé spoje. Při delším stejném cvičení však už je to zvládnuté, jednotlivé vimány ádžni už ví, jak koordinovat činnosti a provádět je postupně za sebou nebo najednou. Asi poleví připomínání buddhi k pozornosti a bdělosti, a dochází zřejmě k jistému zautomatizování činností. Ahamkára vypadává a není vždy připojená, proto provádíme cvičení neuvědoměle. Nebaví nás to proto, že jednotlivé vimány ádžni nemusí řešit nové situace, ale jedou podle stejného scénáře. Nové prvky ve cvičení podporují větší bdělost i chuť cvičit (čitta si plní knihovny novými informacemi – jsou hledány optimální a co nejkratší cesty spojení).

*

Říkali jsme si, že pravé soustředění je, když jsou buddhi, ahamkára a manas upnuty na jeden předmět. Při novém cvičení je předmět soustředění pro člověka nový. Svojí novostí sám o sobě automaticky přitahuje více ahamkáry a výměna dat mezi manasem a čittou je větší. Známý předmět (= opakované cvičení) nevyžaduje takovou komunikaci mezi čittou a manasem a i zastoupení ahamkáry je nižší, a člověk se musí více namáhat, aby ahamkára neulpívala např. na asociacích na podněty z lalany. S tím, jak smysly plyne málo dat, čas se člověku subjektivně vleče a člověk se stává znuděným. Při novém cvičení, kdy se soustředíme na více věcí najednou (např. rituální strany, dech, doby, mantra), je manas více namáhán a ahamkára je automaticky více zastoupena. Když je vytvořena „vhodná datová struktura“ pro onen předmět soustředění, není komunikace mezi manasem a čittou již tak intenzivní a zbývá více „volného“ manasu pro odbíhání od cvičení; ahamkára je pak také zastoupena méně.