Nadávky

Výběr prací studentů Ágamické školy
Ágamickou školu vedl Rasa Ravi

Jaké nadávky používám a proč?
Úkol z 20. 2. 2005

V současné době je můj slovník nadávek poměrně tenký. Ale musím se přiznat, že tomu tak nebylo vždycky. Celkem často jsem si ulevovala slovy, které obsahují zvučné „r“ jako „do prdele“ a „kurva“. Právě to „r“ mi vždycky přineslo jistou úlevu. Jako by do sebe pojmulo tu negativní energii, která mě přiměla nadávku vůbec vyslovit. Mou velmi oblíbenou hláškou také bylo „ty vogo“, což je jakási jemnější varianta „ty vole“, ale i tu jsem se nezdráhala vyslovit. Potom mi z úst občas vypadla nějaká ta „kráva“ či „debil“. Někdy jsem se z něčeho „posrala“ nebo naopak „neposrala“. Dnes se maximálně někdy „po...“ či „nepo...“, a ať si každý domyslí co. V porovnání s jadrnými a procítěnými prohlášeními některých mých kolegyň v práci jsem pěkné máslíčko. Za tento uplynulý měsíc jsem si jednou v duchu pomyslela „krávu“ a to na adresu jedné sestry z polikliniky, která místo aby spolupracovala, tak mi či nám práci komplikuje, a k tomu je ještě tak důležitá, že na ní neplatí mé asertivní naléhání. No nic, alespoň jsem měla možnost si uvědomit, že se ve mě ještě nějaká ta „kráva pase“. Takže: „Díky, sestři“.

To, že jsem v používání nadávek a sprostých slov takhle ubrala, je ale zásluhou Rasy a jeho instrukce, začít si všechna takto vyslovená slova zapisovat včetně stručného popisu situace. To bylo asi před čtyřmi roky a prováděla jsem to několik měsíců.

Dnes používám takto zaměřený slovník celkem málo. Přesto mi občas něco uklouzne. Ale zůstala jsem u zvolání typu „do prčic“ a „ježíši“. A asi je právě načase udělat radikálně něco i s tím. Tak to beru teď jako novou výzvu.

V jakých situacích a proč nadávky používám či používáme? Řekla bych, že se jedná o dva základní typy situací. Prvým typem jsou okamžiky, ve kterých se mi něco nepovede, do něčeho narazím, něco rozliju nebo rozbiju apod. Druhým typem jsou situace, kdy mě něco nebo někdo rozčílí či naštve. Nadávky a jiná nevhodná slova, si myslím, používám abych se nějakým způsobem vyrovnala s negativní energií, která se ve mě během popsaných situací objeví. Je výrazem nespokojenosti, nerovnováhy, pocitu ohrožení, ať v podobě zranění nebo marného výdeje energie. Nespokojenost se může týkat vnějších okolností, ale i vnitřního nastavení jako například nepozornosti, zbrklosti, roztěkanosti, unáhlenosti, ignorování intuice a tak podobně.

Co se týká prvního typu situací, nadávky jsou zaměřené k sobě samému, kdy se nám nedaří, a to nejčastěji pro naše nevhodné nastavení v situaci. Ve chvíli, kdy vidíme důsledek našeho nevhodného postoje, máme možnost si uvědomit, že nejsme tak, jak bychom měli být. Máme sklon se za to potrestat a vynadat si. Negativní emoci, energii obrátíme proti sobě.

Při druhém typu situací se negativní emoce týká vnějších okolností a tam pak směřuje naše negativní energie nesená nadávkou. Jedná se o jakési vyvinění sebe sama. Ukázání prstem „ty nebo to za to může“. Podíváme-li se ale na takovou situaci hlouběji, pak si budeme muset připustit, že i vnější okolnosti jsou nějak karmicky nastaveny tak, že odpovídají našemu vnitřnímu stavu. A když ne objektivně, tak alespoň našemu subjektivnímu vnímání a postoji k okolí.

Vedle těchto dvou základních typů situací je také velmi zřetelná a častá jejich kombinace. Jakýsi přenos nebo projekce, a to směrem od člověka na okolí. To znamená, že velmi často zahrnujeme své okolí nadávkami, které nesou negativní energii (vinu) pocházející z nespokojenosti se sebou samým. To se děje proto, že ignorujeme své svědomí a nejsme ochotni na sobě pracovat. Vždycky je přeci jednoduší svést vinu na okolí.

Vedle toho, že nadávka je takový odpadkový koš, do kterého vyhazujeme své nepříjemné pocity, je také výrazem určitého hodnocení situace. Mít možnost hodnotit nás v určitém směru posiluje. Zhodnocení situace vyžaduje přehled či nadhled. A přestože naše soudy vyjádřené nadávkou nemají objektivní hodnotu, tedy jsou bezcenné a mylné po své obsahové stránce, posilují nás svou formou hodnotícího výroku. Je to taková legrační hra ega. Tím, že zanadáváme, předstíráme postoj nadhledu, a to nám dává pocit nadřazenosti.

A i když nadáváme sami sobě, je zde tento hodnotící princip přítomen. Znamená to, že je zde nejen ta naše část, která selhala, ale i ta „dokonalá“ část, která vidí a hodnotí.

Tento kritický postoj je vyjádřením nesouhlasu a neochoty se ztotožnit. Asi nám chybí něžný mateřský postoj, ze kterého bychom s pochopením a trpělivostí pozorovali každé své zaškobrtnutí i zaškobrtnutí svého okolí, a byli ochotni odpouštět chyby své i cizí, kterých se všichni na svých cestách dopouštíme.

*

Rozlišuji nadávky podle použití:

(i) Na spontánní, vyřčené z rozhořčení nebo ve chvílích, kdy se nedaří tak, jak bych chtěl. Jsou to: do prdele, kurva, sakra, do háje. Jsou doprovázeny příslušným pocitem, pak mám většinou výčitky svědomí, že jsem je vyslovil, což je asi dané výchovou. U nás doma se totiž nenadávalo a rodiče mě posílali vypláchnout si pusu, když jsem ze školy něco přinesl.

(ii) Spontánní nadávky určené nějakému člověku vyslovené v afektu, nejpoužívanější jsou: blb, hajzl, debil, kokot, kráva. Já moc lidem nenadávám, protože jsem si to užil hodně doma, v mládí jsem rodičům nadával, a tak se mi to znechutilo. Dnes už se uchyluji k nadávání lidem jen v případě, že mě dotyčný opravdu a soustavně přesvědčuje o své blbosti. Je to jakoby člověk všecku špínu, kterou cítí, hodil na druhého, aby se sám očistil. Důkaz toho, že člověk touží po čistotě, ale neví, jak ji dosáhnout. Neříkám, že je to touha oprávněná, pouze že je. Afektované nadávání je krajním vyjádřením nespokojenosti, frustrace apod., může být i z vlastního života, nesouvisející s adresátem.

(iii) Nadávky určené člověku, vyřčené v klidu. Nespokojenost daná najevo nadávkou může být ale lepší než se tvářit, že je vše v pořádku a situaci nezvládat. Zkrátka ve vynucených sociálních kontaktech se někdy musí asi použít drsnějšího slova, neb adresát by požadavek nepochopil. Je ale asi lepší vše říci, pokud to jde nějakou schůdnější a méně nepříjemnou cestou, ono pokud k sebereflexi dojde, pak to bude bolet stejně, ale je jistota, že je to bolest plodná.

(iv) Posledním případem jsou nadávky zakomponované v řeči, takový ten folklór, jakože jsme přeci kurva frajeři, ne? No tak k tomu nevím, co říci, snad jen to, že takovéto použití mi sice nezpůsobuje výčitky svědomí, ale spíš přemýšlím, proč je používám. Zdá se, že jediným důvodem je nedostatek sebevědomí, který se za hrubost a drsnost dá celkem dobře skrýt. A navíc je to v jistých kruzích moderní.

*

Sprostá slova, která běžně používám, zvlášť od posledního setkání, kdy jsme to rozebírali, jsem začala používat nějak míň, anebo jsem se neocitla v takové situaci, aby se řinula na povrch. I když pár jich bylo… Říkám je, když mě někdo nebo něco naštve, např. paní šéfová v práci nebo při řízení auta. Jednu dobu jsem byla tak citlivá, že při každém sprostém slově jsem se zastyděla, jak jsem ho slyšela, a nebyla jsem schopná pochopit, jak někdo může být tak hrubý – copak si neuvědomuje karmu? Ale byla jsem v té době hodně vážná. A pak najednou mě někdo vytočil a já si v tu chvíli sprostě ulevila a vynadala mu nebo té situaci, a ulevilo se mi. Potom jsem začala nadávat naprosto vědomě jako zanadávat si i s trochou lásky a nadhledu, a bylo to takové vyrovnání. Protože není všechno jenom pěkné, takže se mi ulevilo a dovolila jsem si být sprostá, a s tím přišlo i více srandy a začala jsem zase být přirozená i v komunikaci s lidmi. Bylo to asi něco jako připomenout si svoji „sprostotu“. No a s časem teď jsem se nachytávala, že jsem hodně sprostá, a že tím ubližuji. Ale ten vztek a zlobu jsem nemohla nijak zastavit, a s nimi i příval sprostých slov a zároveň vztek, proč takhle sprostě jednám. Doufám, že se to změní, a sprostá slova již nebudu potřebovat.