Karmické poučení

Výběr prací studentů Ágamické školy
Ágamickou školu vedl Rasa Ravi

Rozeberte situace, ze kterých je možné se karmicky poučit nebo vysledovat karmický dopad. Zařadit do čaker. Vysledovat příčinu toho, co se stalo.
Úkol z 18. 6. 2006

Na své druhé lekci italštiny u mámy jsem měla nepříjemnou ale opět poučnou zkušenost. Máma se vůbec nedokázala vcítit do mé úrovně znalosti italštiny a snažila se mě naučit něco, pro co jsem ještě neměla vybudovaný základ. Samozřejmě jsem se nechytala a bylo mi to nepříjemné, protože jsem neměla pocit uspokojení z učení se. Naopak jsem v tu chvíli litovala ztraceného času. Ani na mé výzvy se máma nepokusila trochu snížit k mé úrovni a já začala její snahu vetovat laxním přístupem a ztrátou zájmu sledovat, co mi vysvětlovala. Přitom jsem si ale v duchu uvažovala o tom, jak jsem se asi musela cítit jako malá holka, kdy jsem podobných situací díky mámě musela prožívat nespočetně.

Dnes jsem si dokázala odvodit, že chyba není ve mně, v tom, že bych byla hloupá, neschopná či k ničemu. Nyní jsem jednoznačně viděla, že to máma nedělá dobře. Ale tenkrát jsem takového kritického pohledu určitě schopná nebyla. Začala jsem si na této konkrétní situaci uvědomovat, že spousta mých bytostných pocitů, ze kterých se snažím vyléčit psychoterapií, má pravděpodobně svůj původ právě v takových zážitcích a v nešikovném rodičovském přístupu. Tahle lekce italštiny vlastně nebyla lekcí italštiny ale mým psychoozdravným prožitkem.

V dovětku se musím pochlubit, že jsem si i po těch pouhých dvou či třech týdnech samostudia italštiny v Itálii vysloužila statut té, co trochu mluví italsky. Pro mě povzbuzující úspěch, a to hlavně díky faktu, že jsem se dokázala oprostit od představy dokonalosti jako jediné, která má právo na existenci, a nestyděla jsem se použít to maličko, co jsem uměla.


– jako by se tím, že jsem v tento moment dokázala odstoupit od mámina negativního působení na vlastní sebehodnocení, přetrhlo jedno z vlákének múládhárické vazby, kterou jsme loajální svým rodičům

– krok k pozitivnímu vztahu k sobě samé, schopnost vcítění se do sebe a rozpoznání významů vlastních pocitů – anáhata, ádžňá

– naskytl se mi jakýsi náhled na vztah mezi příjemným prožíváním, získáváním nových zkušeností, procesem učení a radostí použít získané znalosti – harmonie mezi svádhišthánou, anáhatou a ádžňou

*

(1) Jednou jsem přišel ráno do práce, navíc o trochu později, a šéfová, zjevně rozčílená, mi dala přečíst email od ředitele jedné naší pobočky líčící nové, celkem velké, průšvihy na základě nějakého udání. A onen udavač v podezření byl jeden z ex-zaměstnanců pobočky. A v další řádce se ptal, že se dozvěděl, a jak je to možné, že jsem strávil víkend na návštěvě doma u onoho ex-zaměstnance.

Byla to pitomost, ale vykolejilo mě to, ony dohromady poskládané souvislosti a naštvanost šéfové.

Zdroj: manipura. Zdálo se mi to jako výsledek změny mého postoje při jednání s onou pobočkou; kamarádíčkování přestalo a začal jsem vyvíjet určitý tlak. A ten tlak zřejmě vyvolal tlak obranný.

Napsal jsem onomu řediteli stručný email (bez žádné obhajoby), ale ve velmi přátelském duchu a vše se dalo opět do pořádku. Což nebylo lehké, smířlivě jsem požádal šéfovou o revizi prvního, zcela v jiném stylu napsaném, mailu. Konfrontační reakcí, a neměl jsem k ní daleko, bych asi jen přilil olej do ohně.

Poučení: Některé konflikty, které stojí proti nám, není potřeba rozmazávat, neboť přestože v nás vyvolají silnou emoční reakci, pro druhou stranu může jít o banalitu, třeba ani ne míněnou proti nám.


(2) Asi velkým zdrojem poučení pro mě bude život se synem A. mé ženy. Tím, že mám svou ženu rád a náš vztah je hodně intimní, neznamenalo přistěhování A. žádnou větší změnu, on je přece její částí. Mám pocit, že život s A. mne najednou staví do situací, které jsem zažíval se svým otcem, resp. rodiči (tj. múládhára), ale najednou z druhé strany. Člověk najednou začne oceňovat některé zásady rodičů, u jiných si říká „takhle tedy ne“ a hlavně jakoby začíná, snad, rozumět motivům jednání svých rodičů.

Poučení: Pochopení a „smíření“ se s rodiči (múládhára).


(3) A. mne učí rozvíjet trpělivost a ovládání emocí. Občasné emoční výbuchy po prvních „zlobeních“ (počmárané zdi, vyplýtvané mýdlo) střídaly výčitky svědomí a člověk se od té doby snaží kontrolovat (anáhata, manipura, ádžňá). A také rozumět, že neposlouchání někdy není neposlouchání, ale naopak. To, když jsme mu zakázali čmárat na zdi, tak si nakreslil obrázek, který na tu zeď nalepil.

Poučení: Rozvíjení trpělivosti a ovládání emocí, vlastností vhodných na duchovní cestě.

*

Karmické poučení je událost, která má dopad na další duchovní vývoj.

Ještě docela nedávno jsem se snažil o duchovní postup skrze asketické jógické směry, až jsem zjistil, že to není tak úplně správné. Pod asketickým směrem jsem rozuměl vnitřní odvracení se od lidské společnosti, odříkání si rozličných požitků, hlídání si pouze svého nitra, a především zaměření na co nejrychlejší duchovní postup. Podle dostupné literatury a úrovně mého chápání by mělo jít o správné stanovisko, což jsem si i myslel. Jsou tu ale úskalí vedoucí k neblahým výsledkům, která místo rychlého postupu můžou paradoxně zapříčinit stagnaci a snadno vedou k omezenosti. Potíž je v tom, že snad žádná metoda není absolutně a pro každého obecně platná, a nemá přesná pravidla, kdy je možné ji aplikovat a kdy je zapotřebí ji zaměnit za jinou.

Odvracení se od lidské společnosti má za následek izolaci od lidí. Takový jógin se snadno může stát silně egocentrickým, protože je zaměřen pouze na sebe. Neuvědomuje si, že existují bytosti jemu podobné. Právě tato podobnost může být poučnou. Lze zjistit, že i ostatní řeší podobné problémy. Izolací se vztahy s ostatními narušují a stávají se neharmonickými.

Dalším faktorem je nedořešená karma vztahující se k ostatním lidem. Izolací se totiž neřeší. Potom je jasné, že v určité fázi už duchovní postup jednoduše dál nejde.

*

Každý úkol začínám tím, jak těžký je to úkol. Proto tady, poblíž francouzského Lyonu napíšu pro radost Rasovi, nene tohle byl snadný úkol… i když byl tak těžký, že mi trval skoro celou neděli jej napsat. Taky se omlouvám, že jsem sesbíral staré situace či spíše příběhy, které jsem už stokrát vyprávěl.


Bratrská láska

Všem zde je patrně znám můj příběh o mém nevlastním bratru, který mne před čtrnácti lety okradl o milion korun, a přitom věděl, že ty peníze mi nepatří. Byla a vlastně i je to jedna z mých nejvýznamnějších karmických situací v tomto životě. Těžce mne to zasáhlo a podstatným způsobem ovlivnilo můj život. Celá ta záležitost samotná je přímý karmický dopad, který vyplynul z událostí v dávné době. Jak to vím? Inu byl jsem tak zoufalý a nešťastný, že otázka: „Proč se to stalo?“ byla na chvíli přednější než otázka: „Kdo jsem?“! Jsem přesvědčený, že odpověď přišla v podobě živého snu.

Před dávnými dobami se spojila moje nevědomost, touha překvapovat okolí, resp. upoutávat na sebe pozornost a vyčuranost. Dvě na život a na smrt znepřátelené vesnice kdesi v severských lesích a já jsem v tom lese zajal chlapa z té druhé vesnice. Vedl jsem si ho domů jako kořist, ale bůhví, co mne to napadlo, nejen, že jsem ho nedovolil svým soukmenovcům zabít, ale ještě jsem ho odvedl do jeho vesnice. Tam jsem ho prostrčil pootevřenou branou, jsa pevně přesvědčen, že mne taky nezabijí, ale chytili mne a usekli mi hlavu. Moje tehdejší chyba spočívala v tom, že jsem vlastně neměl v plánu usmířit obě vesnice a zastavit vzájemnou nenávist, ale pořádně se vytáhnout, všechny překvapit a ukázat všem, jak jsem dobrý, šlechetný a chytrý. Proto jsem se svého zajatce na nic neptal, a ještě jsem ho pro jistotu pořádně svázal a vedl si ho na oprátce všem na odiv. Protože co kdyby mi zhatil tu slávu, a ještě by mi třeba utekl?!

Zajatec však v mém počínání neviděl snahu o smíření, ale své těžké pokoření a zneuctění. Snad by bylo lépe ho podle tehdejších zvyklostí raději zabít. Celé se to odehrávalo v dobových kulisách. Nosili jsme oštěpy a luky, oblečení jsme byli všichni v jednoduchých látkách, zdobených kožešinami, kostěnými šperky. Jenom můj zajatec byl oblečený tak, jak chodí i dnes. V kvádru s kravatou a pečlivě vyčištěnými černými botami. Byl to můj nynější bratr a jako já tenkrát, tak i on dnes se mnou neznal slitování. Zde je celá karmická situace ovlivněna manipurou, protože jak můj někdejší počin, tak i počin mého bratra v současnosti je získání nějaké výhody, rivalita, pomsta a hněv. A poučení? Dávat větší pozor, odkud vycházejí impulsy pro to které konání. Něco jiného je deklarovat záměr a něco jiného může být skutečný důvod, proč to či ono dělám.


Láska k rodičům

Situaci bych nazval asi jako „Láskyplné osamocení“. Oba rodiče již zemřeli a já jsem na ně nějakým způsobem pyšný. Na maminku, o které si myslím, že prošla branou smrti hrdě se vztyčenou hlavou, a i na tátu, který se na konci svého žití nečekaně a úžasně usmířil se svým životem. Vztah k oběma se vyvíjel odlišně a měl různé peripetie, ale nakonec vztah dospěl do láskyplného pochopení, a když si na ně dnes na oba vzpomenu, musím se usmívat.

U maminky jsem měl vždy pocit bezpodmínečného bezpečí, zázemí, kam bych mohl přijít i z kriminálu nebo z jakéhokoliv průšvihu. Byl jsem na mamince tak psychicky závislý, že jsem se po vojně rozhodl od té závislosti osvobodit samostatným žitím, a to s vědomým souhlasem mé matky. To táty jsem se vždycky trochu bál. Občas se vracel domů opilý a občas propil i celou výplatu. Když se napil, byl grobián. Máma se na něho strašně zlobila a asi v té době ovlivnila trochu i mně, protože jsem tátou trošku pohrdal za jeho opilství. Změny nastaly až po protialkoholickém léčení, kdy táta léčení nejen vydržel, ale vydržel pak nepít skoro do svých sedmdesáti let, a i pak své občasné popíjení sice neúspěšně, ale tajil.

Později, když jsem se sám stal otcem, jsem si uvědomoval, jakou má můj táta vnitřní sílu. Matka jím trochu opovrhovala celý život, to ale pro něj to nebyl důvod odejít. Vždycky stál při nás, tvrdě pracoval jako horník, aby nás uživil a evidentně nás měl všechny rád. Mnohé jsem pochopil, až když zestárnul. A tak se můj vztah vyvinul od strachu z někoho, kdo měl chtěl coby miminko v peřince v opilosti zabít přes vypěstované opovržení pro slabost k alkoholu až po pochopení a skutečnou synovskou lásku. Dokonce mám dodnes pocit, že jsem to byl já, kdo tu byl na světě pro jeho poučení. Mám je oba rád, a i když odešli a měl bych se cítit osaměle, necítím se tak. Všechno je, jak má být a z jejich strany vnímám pocit naplnění. Karmu celé situace ovlivňuje do značné míry múládhára, protože nemohu zpětně ovlivnit své narození právě těmto rodičům. Nějakým způsobem zde ale pociťuji i vliv višuddhi, protože prostřednictvím rodičů jsem se prvně učil komunikovat a projevovat a u nich jsem obdržel jakési základy pro vnímání světa a komunikaci s ním.

A poučení? Jistě jsou lidé, kteří měli ještě skvělejší rodiče, ale jsou i lidé, kteří měli daleko horší rodiče. Člověk by se měl naučit být spokojený s tím, odkud vzešel, protože to nemůže změnit ani ovlivnit. Co může ovlivnit je ale cesta, kterou se bude ze svého „hnízda“ ubírat. Když půjde správným směrem, najde na cestě i způsob vyrovnání se s rodiči a může zastavit či zrušit jejich vliv na průběh vlastního života, ať už byl špatný nebo dobrý. Vždyť i rodičovská láska může být jedna z nejtěžších překážek k poznání.


Láska k manželce

I tato láska doznala značných změn a vývoje od počátků podstatně ovlivněných svádhišthánou, přes manipurácké přetahování o nadvládu nad rodinou až po klidný oheň v krbu, který už prakticky nemá čím překvapit, ale ke kterému se člověk strašně rád pořád vrací.

Tato popisovaná situace je vlastně vztah dvou lidí, kteří se spolu rádi vidí i rádi nevidí. Jsou rádi spolu, ale nevadí jim časté odloučení. Nedivte se, že i tady jsem se sám sebe ptal, proč zrovna I. je mou ženou a proč zrovna v tomto manželství jsem se ocitl. Tyto otázky je třeba vnímat duchovně a ne prakticky, protože vím, proč jsem chtěl být s I. a vím to i dnes. Byl okamžik, kdy mne napadlo jasně a zřetelně, že I. by mohla být matkou mých dětí. Dnes nevím, jestli to byla prorocká předpověď, nebo jestli jsem se zařídil, jak jsem si dopředu řekl.

Tak tedy proč zrovna I.? Karmicky vzato mi na mysli postupně „vytanula“ představa, že I. byla kdysi jakousi zámeckou paní, přísnou, nedůtklivou a k lidem nevlídnou. A já tam byl „koňákem“, co se staral o koně a chodil milou zámeckou dámu „obšťastňovat“. Proto jsem měl i trochu vliv na její rozhodování. Už tehdy jsem si z její přísnosti a nevlídnosti nic nedělal a měl jsem spíše legraci z toho, jak se k lidem někdy hloupě chovala. Už tehdy z toho byla zámecká paní trochu v nejistotě, jak některé věci myslím, a proto jsem u ní vzbuzoval respekt a nějak se bála mi ublížit. Proto v mém případě nejen ubrala na nevlídnosti, ale občas dokázala být i laskavá. Nicméně vztah to byl už tenkrát napjatý, stejně, jako když jsme se před šestadvaceti lety brali. Až v přímém soužití se mnohé ujasnilo, obrousilo a usadilo do příjemných kolejí.

Tu vizi zámecké paní mi kdysi I. potvrdila, protože ji měla také. Dnes je ve vztahu především respekt a úcta k druhému. Karmická situace je řízena především manipurou. Jakoby rodina byla samostatná bytost s vlastní manipurou a pak teprve byly manipury moje a její, které se samy sebe musí někdy krotit v zájmu té společné. Myslím si, že každý takto intenzivní vztah je zároveň velmi dobrý pro poučení. Člověk se učí nejen komunikovat, ale i projevovat a učí se vciťovat se do potřeb toho druhého, takže partnerský vztah, byť manipurácky ovlivňovaný je dobrým předstupněm pro anáhatické vlivy.

A poučení? Chtělo by se mi říci, nechoďte obšťastňovat zámecké paničky nebo se stanou vašimi manželkami. Myslím, že I. by nadšeně souhlasila. Ale vážně! Poučení asi tkví hlavně v tom, že každý vztah je sám o sobě dynamickým a vpřed vedoucím poučením, ať už dopadne jakkoliv.

*

Pokouším se lépe zformulovat, co jsem na setkání proslovil z hlavy. Jde o to, že ve svém vztahu k Praze vidím určitý modelový případ svých vztahů k asi skoro všem lákadlům tohoto světa, tj. smyslovým vzruchům poutajícím člověka do nesvobodné pozice. Nějak totiž potřebuju mít tu představu, co všechno ta metropole nabízí v oblasti kultury (višuddhi) a společenských události; jsem celkem závislý na pocitu, že tohle všechno mám „u nosu“. V praxi to stejně dopadá tak, že se těch akcí nakonec skoro nikdy nezúčastním, ale ta možnost, ta mi vytváří takové „teplé hnízdo“, a kdybych žil někde v daleké vesnici, kde opravdu jsou ty věci všechny nedostupné, mám dojem, že bych se obával té prázdnoty, ošklivil si tu nudu a nevydržel tam. Přitom vím, že se jedná o věci dost prchavé a postradatelné a realita mi potvrzuje, že se bez nich nakonec obejdu. Ale ta představa je zdrojem závislosti. Úplně tu představu odmrštit by mi určitě pomohlo se líp soustředit a do větší hloubky konat práci na sobě. Vím to a poučení z toho, že to vím, by mě mělo rozhoupat k tomu, to i dělat.