Je Šiva Bůh? Je átman Já?

Rasa Ravi, 2010

Je Šiva Bůh?

V šivaismu je nejvyšším principem Šiva. Není to mytologický bůh Šiva ve smyslu jednoho z bohů indického panteonu. Je Bůh. Šiva není jméno Boha, respektive ano, pokud Bůh je jméno Boha. Nebudeme-li toto slovo naplňovat obsahem z řecké či křesťanské mytologie, a na druhou stranu ani z mytologie hinduistické, a zůstaneme na čiré zkušenostní bázi, Bůh je označení, jímž pojmenováváme nejvyšší duchovní princip. Samozřejmě, v nešivaistických indických tradicích Šiva nehraje nejdůležitější roli, stává se, že je jen jedním z mnoha bohů, u konkurenčních nauk může být dokonce „degradován“. To je ale obecná „politika“ celého hinduismu. Podobnou transformaci významu snad lze přirovnat k pojetí Ježíše v islámu, kde má pozici pouze jednoho z proroků. V křesťanství je role Ježíše pochopitelně centrální. Je proto nutné správně rozumět pojmům a jejich proměnlivému obsahu dle odlišných tradic. V rámci šivaismu je Bohem vždy Šiva.

Jmen či názvů pro Boha může daná nauka mít více. Některé jsou odrazem mytologie nebo jsou emočně laděné, jiné jsou metafyzické. V šivaismu máme všechny možnosti. Je zde např. skoro „matematický“ název 1. tattva nebo (trans)psychologický pojem čiré Vědomí (čit, čaitanja, samvit). Adepti mu říkají Pán jógy (Jógapati, Jógéšvara) nebo Prvotní Učitel (Ádiguru), protože je zjevovatelem jógických i tantrických nauk. Vlivem kontroverzního tantrického kultu Bhairavy, „Strašlivého“, jenž se přes ágamickou kolébku stal vlivným zdrojem kašmírského šivaismu, se Bhairava stal častým synonymem Šivy. Dále, namísto slova Šiva se v textech často používají další „jména“, jako Šambhu nebo Šamkara. Vlastně nejde ani tak o jména, spíše jsou to antropomorfismy přívlastků: šiva – Laskavý, Milostivý, Dobrotivý; šambhu – Blaho a Radost darující, Přívětivý, Shovívavý; šamkara – Přinášející nám naději, Udělující nám svou božskou přízeň. Je nějaké náboženství, kde by Bůh nebyl označován podobnými, ne-li stejnými pojmy? Když se tedy šivaista obrací k Šivovi, jako by v evropském kulturním okruhu říkal: „Ó, milostivý Pane, Tobě vzdávám hold“, což není nic jiného než poetický význam nejdůležitější šivaistické mantry: óm namah Šivája.

Je átman Já?

Klíčové terminologie jsou nepostradatelným základem, ale i kamenem úrazu každé nauky. Každá ontologie řeší vazbu mezi nejvyšším principem dané nauky, aktem stvoření světa a obsahem projevené existence. Hledá se co nejpřesnější logika a verbalizace, která dokáže co nejlépe vystihnout mystickou Zkušenost. U zrodu indických filozofií téměř vždy stojí nejprve mystická Zkušenost, jež je za pomoci lidských schopností přiblížena slovy. Jak ale popsat nepopsatelné? Po odeznění Zkušenosti zůstává v mystikově vědomí stopa, jež se v interakci s normální uvažující myslí převede na vhodný jazykový termín. Takto vznikají klíčové pojmy. Každá nauka má své specifické pojmy a je rozhodující, v jakém smyslu je používá, jak je definuje. Konkurenční nauky stejnému pojmu samozřejmě nedávají stejnou váhu, spíše ho použijí v nevýznamné roli, nad níž ustanovují svůj svrchovanější pojem. Toto je zcela běžné a v pořádku, bez podobné zdravé konkurence bychom neměli rozmanitost neustále se zdokonalujících nauk.

Například átman v buddhismu má parametry něčeho, co má vlastnosti a skládá se z určitých konečných prvků, a proto nelze srovnávat s átmanem ve védántě. Slova vypadají stejně, jejich význam je naprosto odlišný. Jsou ale i méně viditelné významové rozdíly, kdy posun je nepatrný, nicméně v dané nauce podstatný. Tyto významové posuny lze odhalit pouze studiem. Každopádně člověk musí být ostražitý a pozorný, chce-li nauky správně chápat, a má mít podobné posuny významů na paměti.

Jednou z vůbec největších chyb českých autorů o mystice je, že výraz átman zaměňují za „já“. Ať už slovo „JÁ“ napíšeme tak velkými písmeny, že se sotva vejde do knihy, stále je to „já“, nikoliv „my“, nikoliv „oni“… Átman je vše a všude, nikoliv jen v „já“. Tam je také, ale nejen tam. Tito autoři si určitou meditativní zkušenost přisvojují a vztahují k vlastní osobě, k „já“. Chtějí tuto zkušenost vlastnit – átman ale nelze vlastnit. Některé pojmy jednoduše nelze převést do cizího jazyka, a je pak problém, když se z neznalosti nahrazují. Žádný svědomitý český jógin – pokud chce ctít indické tradice – by neměl používat „já, Já, JÁ“ namísto slova átman. Ve skutečnosti se átman zpřítomní až v okamžiku, kdy už žádné „já“ není, a tedy zde není nikdo, komu se zpřítomňuje – je překročeno jakékoliv ztotožňování a rozlišování formou zájmen.