Co je důležité na duchovní cestě?

Výběr prací studentů Ágamické školy
Ágamickou školu vedl Rasa Ravi

Úkol z 1. 9. 2004

Důležité je studium (duchovní literatury) a samotná praxe. Praxe není jen pravidelné každodenní cvičení, ale také určitý postoj a přístup ke všedním životním situacím. Velmi důležité je praktikování jamy a nijamy neboli poznávání a pročišťování vlastních povahových vlastností. Za esenciální považuji upřímnost jak k okolí, tak k sobě samotnému. Člověk by se neustále měl snažit pozorovat sebe samého a analyzovat své vnitřní reakce při interakcích s okolím. Důležitá je pokora. Člověk se musí vyvarovat pocitu vlastní výjimečnosti a nepovažovat se za moudřejšího, a tím pádem nadřazenějšího, než jsou ostatní, duchovní cestu nepraktikující lidé. Pokud člověk zažívá nějaké zvláštní stavy či obrazy, neměl by na nich ulpívat a přiřazovat jim větší důležitost, než ve skutečnosti mají.

K duchovnímu cvičení: Důležitá je pravidelnost a každodennost. Kapacita každého člověka je různá, je potřeba zvolit úměrné množství cvičení, aby se člověk nepřepínal a neodpadl. I při správně zvoleném množství cvičení člověk stejně začne pociťovat nutkání cvičení někdy vynechat. Nemusí to být vlastní nutkání, ale i třeba tzv. „tlak okolností“. Tím, že člověk ve cvičení vytrvá i přes zmíněné překážky, může sledovat, co jsou ona témata, jež jej od cvičení opakovaně odvádí. Pokud člověk nemá duchovního učitele – a to v začátcích většinou nemívá –, měl by si zvolit nějaké jednoduché koncentrační cvičení jemu příjemné. Doporučil bych třeba růženec, pozorování těla a dechu, a i cvičení ásan. Výběr vhodného cvičení je záležitostí individuální.

*

Duchovní cesta v širším významu je život sám. Život jsme my sami, jsou to naše zkušenosti. Život nás utváří, učí a vyvíjí. Proto v tomto širším pojetí duchovní cesty nemusíme dělat nic jiného než žít. Ostatní se děje samo sebou. V užším významu pak duchovní cesta začíná vědomím rozhodnutím činit takové kroky, které povedou k vlastní emancipaci, k poznání Skutečnosti a k osvobození se či dosažení Jednoty s nejvyšší Podstatou. Takové konání se nazývá sádhaná. Sádhaná představuje prostředky k dosažení konce, konce ve smyslu dokonalosti. Existuje mnoho různých prostředků a způsobů, jak dosáhnout duchovních cílů. Možná tolik, kolik je duchovních směrů, škol a učitelů. Ale když už bylo použito slovo sádhaná, které souvisí s jógou, je vhodné a věřím, že i dostačující, věnovat se právě prostředkům, které využívá jóga.

Komplexně jsou prostředky jógy systematizovány v Pataňdžaliho osmistupňovém systému jógy. Na počátku duchovní cesty jsou nejdůležitější první dva stupně: jama a nijama, zákazy a příkazy či doporučení, které připravují sádhaku, adepta jógy, na další vyšší stupně. Jama a nijama celou psychickou bytost sádhaky pročišťují. Jama ho učí zaujímat správný nesobecký postoj ke světu. Nijama ho pak připravuje na samotnou duchovní cestu, na konkrétní cvičení a rozvíjí pocit pokory, respektu a uctívání vyšší Skutečnosti.

Začátek duchovní cesty vyžaduje upřímnost k sobě samému, což předpokládá odvahu být k sobě upřímný. Důležitá je pozornost a všímavost, které umožňují sebepozorování a sebeanalýzu, bez nichž není duchovní cesta možná. Dále je to ochota převzít zodpovědnost za sebe sama, za své jednání, chování i za vlastní myšlenky. To znamená přestat obviňovat druhé z vlastních neúspěchů, nedostatků a nespokojenosti. Všechny jmenované duchovní vlastnosti či činnosti, kterých je zapotřebí při uskutečňování jamy a nijamy, úzce souvisejí se svědomím. Svědomí je umožňuje a zároveň se s nimi rozvíjí. Proto naslouchat svědomí je základem pro duchovní pokrok.

Také je velmi nutné naučit se zacházet správně se svým rozumem, tzn. nehodnotit události jako dobré nebo špatné podle vlastních pocitů libosti a nelibosti, které vedou k přijímání či odmítání zkušeností, ale najít k nim vhodný postoj vedoucí k pochopení toho, co se děje a sebe sama v souvislostech.

Jama a nijama vytvářejí prostor a klid k uskutečňování dalších stupňů jógy. K podnikání dalších kroků na duchovní cestě ale není podmínkou naprosté a dokonalé zvládnutí jamy a nijamy. Nejdůležitější je upřímná snaha sádhaky o jejich přijetí a zvládnutí.

K přikročení k dalším stupňům jógy je ale nezbytná disciplína, se kterou je nutno přistupovat ke cvičení. Disciplínu je nutno si vypěstovat a rozvíjet. A třeba právě dodržováním jamy a nijamy.

Duchovní cesta, a především její začátek, je tedy jednoznačně postaven na jamě a nijamě. A proto jím musí být věnována maximální pozornost, i když se může zdát, že nepřináší žádné zásadní duchovní zkušenosti nebo pokrok.

*

Byla doba, a domnívám se, že každý začínající esoterik tím prošel, kdy jsem chtěl radit všem lidem, bez ohledu na to, jestli je duchovní cesta zajímá nebo ne. Když jsem pochopil, že o mé rady nikdo nestojí, napadla mne ještě rada pro všechny mně podobné a chybující začátečníky, kteří by rádi zlepšili celé lidstvo. Totiž každý ať se zaměří sám na sebe a pokusí se zlepšit sám sebe. To je jediná reálná možnost, jak zlepšit celé lidstvo, byť i jen o jednu jedinou šesti miliardtinu.

Dnes už jsem s opravami ostatních lidí, a i s radami pro druhé, mnohem a mnohem opatrnější, ba řekl bych, že se radám spíše vyhýbám, protože se necítím být kompetentní dávat je druhým lidem, zvláště, když si v mnoha případech, jež řeším, nedokážu poradit ani sám sobě.

Mám-li ale úkol, abych takové rady, o kterých si myslím, že by byly pro začínajícího esoterika nejlepší, sepsal, tak tady je můj pokus o ně:

1. Člověk by si měl co nejčastěji klást otázku sám sobě „Kdo jsem?“ a přitom věřit, že se mu odpovědi dříve nebo později dostane.

2. Člověk by si měl (v evropském prostředí) uvědomovat například biblické desatero, a nejen ho naplňovat, ale měl by se snažit slyšet a poslouchat své svědomí a jednat podle něho. To by měla být cesta (alespoň podle mě) k otevření vyšší intuice.

3. Hned na samém začátku cesty by měl hledající člověk zavrhnout představu o sobě, že by mohl něco doopravdy vědět, a že na všechno přijde sám.

4. Člověk by neměl nikoho soudit a měl by se snažit v sobě nacházet skryté odsudky jiných lidí, o kterých často ani netuší, že se v něm skrývají a přemýšlet o nich.

5. Důležitá je víra, co člověka samotného přesahuje a touha po poznání, to, co nás přesahuje.

6. Je dobré mít otevřené srdce, tzn. pokusit se neprosazovat sám sebe, a naopak zkoušet vciťovat se do jiných lidí.

7. Na druhé straně je dobré vždy a o všem pochybovat a kriticky přijímat různé teze a výklady, které se na začátečníka vyřítí ze všech stran. Je dobré o nových a nezvyklých poznatcích hodně přemýšlet a přijímat jen to, o čem nám svědomí naznačí, že by to tak mohlo být. A protože člověk je schopen chápat hluboké pravdy jen do určité míry, která je daná vlastní omezeností, respektive momentální schopností a vnitřní ustrojeností, měl by opatrně nakládat i se svým pomyslným dosavadním poznáním a nemyslet si hned, že to je to jedině pravé, i když se to tak možná jeví.

8. Pokoušet se nalézt vztah mezi obrovským významem vlastní existence a zároveň naprostou bezvýznamností vlastní osoby.

9. Pokusit se usadit sám sebe do pozice tolerantnosti vůči jiným názorům na svět a zároveň hluboké pokory vůči řádu světa. Člověk by se měl pokoušet najít vhodného učitele nebo alespoň naslouchat, byť někdy i jen zdánlivě, zkušenějším, resp. služebně starším, spolucestovatelům na duchovní cestě.

Nakonec ještě s dovolením shrnu těchto deset rad do trojice, kterou považuji za tu nejdůležitější: Otázka „Kdo jsem?“, snaha o zlepšení vlastní morálky, pokora (nikoliv ta podřízená ale ta pramenící z vědomí velikosti a tudíž dobrovolná).

*

Člověk by měl udržet myšlenky, slova a činy v harmonickém souladu. Etická stránka budiž naprostou prioritou, i když trocha inteligence není na škodu. Inteligence, když je tím, čím má být, nakonec sama chápe, že charakternost je její součástí, a že strpět na sobě charakterovou vadu znamená dělat hloupost, být ne dost inteligentní. Pakliže podobné zjištění samo vyvstane, je to dobrá chvíle k považování za začátek duchovní cesty. Je potřeba být připraven nadlouho složitě vyrovnávat v hlavě záležitosti pozemské a ty přicházející z Nauky, které jsou někdy nesnadno pochopitelné. Přitom na pozemskou logiku věcí a na cit pro míru musí zůstat neustále upřen zřetel, jinak hrozí „ulítnutí“ mimo sféru, kde by se dal běžný život propojit s požadavky Nauky. Zachovat si správnou míru kritičnosti i sebekritičnosti, a přitom být přejícím, láskyplným a důvěřujícím (nikoli prostoduše důvěřivým). Člověk by se měl naučit ukotvovat se v prožitku přítomnosti a pak dál nad tím držet jen určitou širší perspektivu (kterou snad postupně odhalí jako „věčnost“), a nikoli bláhově snít o budoucnosti ani sentimentálně vzpomínat na minulost. Víra je asi rovněž nezbytným předpokladem, jakkoliv je těžko vyjádřitelná, ale musí být cítěná jako vodítko při dodržování etických pravidel. Bez takovéhle víry není žádné desatero apod. schopno účinku v lidské bytosti.