Ahimsá, neubližování

Výběr prací studentů Ágamické školy
Ágamickou školu vedl Rasa Ravi

Úkol z 29. 1. 2005

Ahimsá je prvním z doporučení obsažených v jamě, prvním stupni Pataňdžaliho osmistupňovém systému jógy. Ahimsá znamená neubližování. Ubližování působí bolest a přináší utrpení jiným bytostem. Je projevem egoismu a nevědomosti. Tedy opačnými kvalitami, než o které usiluje vážně smýšlející adept jógy.

Tradičně ahimsá zahrnuje tři roviny, na kterých je třeba ji uplatňovat. Je nutné se vyvarovat ubližování skutkem, slovem a myšlenkou. Směrem od skutku k myšlence je třeba zjemňovat své svědomí, pozornost a sebekázeň. K vyvarování se negativních skutků často postačí běžná společensky uznávaná morálka. K vyvarování se negativní řeči pak takt a ohleduplnost inteligentního člověka. Ale čistota myšlenek je závislá na moudrosti a vnitřní duchovní motivaci a úsilí o čistotu vlastní bytosti i celého světa.

Ačkoli se ahimsá zdá jako celkem jednoduchá zásada, je třeba si uvědomit, že ublížit můžeme i bez úmyslu. A často také pouze z nevědomosti. Anebo pouze proto, že nemůžeme jinak. Žijeme na úkor jiných. Už samotný biologický zákon potravního řetězce je postaven na ubližování. A co náš životní styl? V honbě za stále větším pohodlím vykořisťujeme přírodu a utlačujeme ostatní tvory v ní žijící. Dostali jsme se v tomto směru do stádia, které je jen velmi těžce a pomalu zvratitelné. Zásadním předpokladem změny, a to změny alespoň směru vývoje než napravení chyb samotných, je ochota připustit si důsledky svého jednání, ochota změnit sám sebe, svůj postoj ke světu a ochota uskrovnit se a pokořit. Pro naše ega jsou to ale neznámé nebo spíše nepřátelské postoje, protože přirozeností ega je rozpínavost a získávání moci. V této situaci nabývá jóga, jako metoda pracující proti egu, na významu. Nejen tím, že „nás“ osvobozuje od diktatury ega, ale také tím, že postupně ulevuje od bolesti a utrpení všem jeho obětem.

Jsme-li ochotni přemýšlet o ahimse, budou se oblasti, ve kterých je možné ji praktikovat, stále rozšiřovat a s tím se zákonitě bude zmenšovat prostor, do kterého se roztáhly naše ega. Ahimsá se promění ze zásady neubližování čili vzdání se negativních činů, na konání takových skutků, které budou naopak bolesti a utrpení předcházet. A tak objevíme nový způsob žití.

*

Neubližování je jedna ze základních podmínek jógické cesty. Jak tedy konat v souladu s ahimsou? Protože nekonat neznamená neubližovat, konat s dobrým úmyslem taky nezaručuje, že tím neubližujeme. Je (podle mne) několik základních bodů, kterými se lze řídit. Poslouchat své svědomí – člověk ale musí být k sobě skutečně úpřimný a nelhát sám sobě. Rozvíjet bhakti (láska k druhým) a hledat chyby v sobě, a ne v druhých. Vyžaduje to ovšem neustálou sebekontrolu, jinak si často ani neuvědomujeme, když někomu ubližujeme. Neubližovat ani v myšlenkách.

Když už v sobě člověk spatří pohnutku ublížit, musí mít dost síly to ovládnout, a snažit se to nahradit láskou a přáním všeho dobrého všem bytostem. Kromě toho by se měl snažit zjistit, proč to v něm vzniklo. Většinou to je nějaký jeho vlastní nedostatek, který způsobuje takovou reakci (a pak odstraňovat ten nedostatek v sobě). Tím vlastně nachází vlastní chyby a může s nimi něco dělat. Vyžaduje to ale upřímnost sama k sobě, člověk si nemůže myslet, že už jen proto, že vstoupil na duchovní cestu, je o něco lepší než ostatní. Naopak, je lepší vycházet z opačného konce, hledat chyby primárně v sobě, ne v druhých. Je to taky boj s vlastním egem.

Takovým přístupem by časem měly ty pohnutky ubližovat ustávat (je to úměrné sebezdokonalování) a zůstane jenom přání dobrého všem bytostem.

Existence ubližování je způsobeno existencí ega, rozlišováním mezi ty a já; lze tedy předpokládat, že rozvíjením ahimsy toto nepoznání zanikne, a tím i veškeré utrpení z toho pramenící. Je dobré si vlastně uvědomit, že neubližováním druhým se vlastně člověk vymaňuje ze svého vlastního utrpení a nevytváří si další špatnou karmu.

Úzce s tím taky souvisí rozvíjení bhakti (čím víc máme někoho rádi, tím míň mu chceme ublížit) a odstraňování odporu k druhým.

Ať se to vlastně vezme z kteréhokoli konce, vždy to je pouze rozpouštění vlastního ega. Kvůli egu trpíme a současně si ho tak urputně chráníme, což nám nedává šanci utrpení se zbavit.

Stálo by asi za úvahu, jestli ahimsá nezastřešuje všechny ostatné jamy a nijamy.

*

Neubližování, nenásilí – tak si představuji český ekvivalent slova ahimsá. První, co mě napadne, je nenásilí k ostatním lidem, druhé ke zvířátkům, třetí k sobě samému. Problém nastává v realizaci tohoto slovíčka. V mém životě si nemůžu říct „a teď budu nenásilný ke všemu“, teda můžu, ale není mi to nic platné.

Například když učím a jsem nenásilný k dětem, tedy, neprosazuji svou ve třídě, začne to být k nevydržení a pak jsem nervózní, nepříjemný, a navíc se nic neudělá. Naopak při přehnané razanci a prosazování sebe a svých záměrů ve třídě děti dost trpí. Jediná možnost je sjednotit své chtění s chtěním dětí, pak to cítím jako nenásilí. To ale nejde, zůstává mi tedy ahimsá v praxi ideálem. Ale stejně jako každý ideál mi slouží k přibližování.

Když něco ve světě chci, musím si to vybojovat, to je pravidlo, kterému je snad podřízeno vše; svět je na agresivitě a ubližování založen. Někdy, když toho nedosáhnu a nemám, co chci, tak zahořknu a řeknu si: tak nechci nic. Jenže přání existují dál, a tak jsem naštvaný, a tedy i protivný ke světu za to, že mi nedal, co jsem chtěl – zase druh agresivity. Pak už je jen krůček od toho být násilný sám sobě, jelikož nevím kudy kam, a mám pocit, že moje existence má sestupnou tendenci. Někdy, když jsou na mě kladeny přehnané nároky a já nemám schopnost se s nimi nějak důstojně vypořádat, pak dojde k násilí, třeba někomu shodím smysl jeho práce. Proč? Protože tím klesne na mou úroveň a já si mohu dokázat, že nejsem hňup, co nic neumí. A že se to děje jen v mé hlavě? To proto, že mám strach někomu ublížit veřejně, odehraje se to tedy v myšlenkách. O to hůře, ubližuji opět sám sobě. Veřejně nerad ubližuji, protože mě bolí někomu ubližovat, špatně totiž snáším roli záporáka. To souvisí s hraním si na něco lepšího, než ve skutečnosti jsem. Stojí to sice dost energie a k ničemu to není, ale přesto to ve mně je, a tímhle ubližuji lidem, co mi na nich záleží, neboť se nad ně povyšuji – dost mě to mrzí. Zlatý Sokrates se svou skromností a postojem k věci.

Když vyvstane touha, objeví se i bolest a zároveň násilí, neboť k smrti nerad poslouchám své touhy, ale na druhou stranu touha neposlouchat své touhy je taky jenom touha, a ta jako taková mě opět vede k násilí. Už nevím, jak tenhle do svého zadku zakouslý had vznikl, ale je a zřejmě bude, dokud se sám nesežere.

Nejsem si jist, zda může absolutní neubližování existovat, asi ne, ale je to pro mě jediná schůdná cesta. Myslím, že důvodem není morálka jako něco vtisknutého z výchovy, ale pud sebezáchovy.

Paradoxně se podle mě navenek může ahimsá projevit jako násilí, protože někdy je jen volba mezi násilím a násilím. Pro mě je důležité, aby neubližování vycházelo ze svědomí, tj. něčeho živého. Je pravda, že člověka může někdy psychika zklamat, vlastně je to jev permanentní, přesto věřím, že nitru se naslouchat vyplatí.

*

Jelikož žijeme v dualitě, kde dnes a denně zažíváme dvojakost jakýkoliv činů, jevů a skutečností, snivých i velmi reálných, musím se pozastavit nad tím, že ubližování může být i k dobru věci, protože vždy záleží na tom, kdo komu v jaké situaci ublíží a co z toho na obě strany vyplyne. Samozřejmě se pohybuji v ubližování na úrovni slovní a pocitové, protože ku příkladu fysické násilí si nedovedu ani už moc představit a doufám, že se mu vyhnu. Takže může se stát, že se jakoby někoho dotknu a já se ho fakt dotknu a jemu to ublíží, protože má zrovna špatný den a je v depresi anebo protože to zrovna v danou chvíli velmi řeší.

Jednou můžu ublížit z toho, že jsem sama nešťastná, tak to z mého nepročištěného vědomí lezou samé zlé věci. Podruhé třeba z přílišného strachu, abych neublížila a nějak se nedotkla. Mohu ublížit úplně stejně, protože touto přehnanou citlivostí často člověk netrefí, a pak se do toho zamotá a ublíží třeba i sama sobě, což je taky blbé. Ale nést následky je zákon, takže radši neubližovat, a když ublížím, omluvit se, a když to nejde, pomodlit se za to, aby to bylo k vyššímu dobru všech zúčastněných.