Víra ve Vyšší

Rasa Ravi

Víra ve Vyšší (VvV) je základní duchovní koncepce šikharinů, bez které nelze v Nauce postupovat a bez které by celá Nauka dokonce vůbec nedávala smysl. Správně je víra ve Vyšší, nikoliv ve Vyššího, což je už omezení maskulinním tvarem. Vyšší má být chápáno rodově-pohlavně neutrálně či všeobsažně, a rovněž v gramatickém smyslu bez omezení číslem.

Vyšší je v naší Nauce technický termín. Vyšší neustanovuje jakousi konečnou pláň, jako například pojem Nejvyšší. Nejvyšší má konec, Vyšší nemá konce, jde dál, paradoxně i za Nejvyšší. Nejvyšší je nejzazší konec lineárního systému. Vyšší jde za jakoukoliv koncepci.

Vyšší rovněž nedefinuje, co nebo kdo je Vyšší, jestli je Jedno, Mnoho nebo dokonce Není. Vyšší nemá tato omezení, překračuje možnosti řeči i filozofie. Vyšší nás vždy překračuje, aniž by bylo řečeno, jak je daleko.

Víra ve Vyšší je Směr. Z dálky, z nedostatku blízkosti se zdá, že ke Směru vedou různé cesty. Čím jsme dál ve Směru a čím méně od něj odkloněni, tím je jasnější, že Směr jde určitým specifickým a jedinečným Směrem. Proto je to Směr. Směr je v naší Nauce technický termín, který pomocí jednoho výrazu zastupuje Víru ve Vyšší. Každé slovo jako takové je omezující, proto tyto termíny nelze v podobě, jak se na ně díváme duchovně, dost dobře chápat racionálně v mysli, můžeme je ale duchovně cítit, a především žít.

Víra ve Vyšší je náročná abstraktní koncepce, proto šikharin, který se chce obracet k nějaké konkrétní reprezentaci toho, co nám pojem „Vyšší“ symbolizuje, může zvolit kýženou podobu. Jako ideální božská forma se jeví Šiva v podobě meditujícího jógina. Je ztělesněním sádhany. Historicky vzato šivaismus pod šaktickým vlivem je proud, kde poprvé vznikly mandalické soustavy včetně čaker s vizualizacemi bohyň. Ty byly posléze převzaty mnohými dalšími směry včetně pod tímto vlivem vzniknuvšího tantrického buddhismu. Proto šakticko-šivaistický substrát by měl být první volbou šikharina, hledá-li konkrétní božstva a koncepce k duchovní praxi.

Mezi čistě abstraktní koncepcí a konkrétními podobami antropomorfních božstev leží koncepce uctívání rostlin. Uctívání tvorů, kteří se hýbou a které tak nelze umístit na oltář, je nepraktické. Rostliny – obecně, ne jenom kvetoucí – krásně reprezentují Život. Můžeme vytvořit oltář pouze z rostlin a brát je jako božstva. Podobně jako náš vztah k tomu, co nám symbolizuje pojem „Vyšší“, potřebuje neustálou péči v podobě modliteb a sádhany, tak i rostliny vyžadují péči ve formě dostatku světla (lásky), zálivky apod. Starat se o rostliny jako o bohy výstižně koresponduje s faktem, že pokud zanedbáme rostliny (nezaléváme), chřadnou. Podobně je to i se vztahem k tomu, co nám symbolizuje pojem „Vyšší“. Stejně jako některé rostliny rozkvetou jen tehdy, mají-li odpovídající zeminu a dostatek vlhkosti a dbáme-li na pH hodnotu zálivky, tak i specifická duchovní praxe rozkvete jen tehdy, cvičíme-li svou sádhanu zcela přesně. Jako rostliny potřebují zálivku cyklicky, pravidelně, a nikoliv sto litrů vody najednou na rok předem, tak i šikharin musí cvičit každý den, ne pouze jednou za dlouhý čas a s vysokým nasazením. Podobně jako rostlině můžeme ublížit příliš velkou zálivkou, můžeme ublížit i sami sobě, přetáhneme-li sádhanu ve smyslu, že jdeme i přes doporučení učitele násilně na vysněný výkon.

Nejdůležitější oltář však leží hluboko v Srdci, ovšem v Srdci, které je sice v nás, ale které není naše, není nikým vlastněno, s nímž se nelze ztotožnit, a které je dokonce až tak intimně soukromé, že není tam Nikoho. Je to vzácné místo-nemísto, ve kterém má Víra ve Vyšší největší zalíbení.